- 6 –

     V den autorovy smrti vyšly v Lidových novinách Čap-
kovy pozdravy. V nich — jakoby na rozloučenou — vzpomíná 
na náhodná setkání s obyčejnými lidmi v Anglii, Itálii, 
Francii, Německu, Španělsku, s nimiž si tak snadno lid-
sky porozuměl a kteří mu představují možné soužití lidí 
různých zemí na základě všelidské důvěry. Ve chvíli nej-
těžší, v předvečer nově světové války a vlastně už ze 
smrtelného lože Karel Čapek vysílá do světa své humanis-
tické mírové poselství.



o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o


Miroslav Hošek      :    D Ě T I    Z Í T Ř K A


     Ředitel Kosmodromu Laufner zazvonil na svou sekretář-
ku:
     „Haló, Evo, je tam ještě někdo?“
     „Takový stařík, pane, říká o sobě, že je tu hlídačem 
na západním okruhu.“
     „Jméno?“
     „Kiss Mathyel, pane.“
     „Co je to k čertu za jméno?“
     „Nevím, ale on tvrdí, že se tak skutečně jmenuje.“
     „Dobrá?“ vzdychl Laufner, „pošlete ho dál.“ Položil 
sluchátko videofonu a čekal. Ozvalo se nesmělé zaklepání.
     „Dále!“
     Dveře se s tichým bzučením rozevřely a vpustily do 
místnosti menšího starého muže v uniformě hlídače kosmo-
dromu. Jeho bleděmodré plaché oči neklidně těkaly po míst-
nosti, až se zastavily na Laufnerovi.
     „Dobrý den, pane řediteli.“
     „Dobrý,“ zahučel otráveně Laufner nad jeho zjevem. 
„Co si přejete, pane Matlyhol?“
     „Mathyol, pane řediteli,“ řekl s pousmáním stařík.
     „Tak dobře,“ mávl rukou Laufner. „O co jde?“
     „Víte, ono je to trochu na dlouhý lokte...“
     „Cože?!“ Laufner nevypadal vůbec nadšeně.





366/84