- 5 –


     V najaté situaci šířícího se fašismu Čapek nevidí už — 
jako ve svých utopiích 20. let — řešení ve vítězství „života“, 
ale začíná si uvědomovat potřebu reálné víry, kterou by lidstvo 
samo vyřešilo rozpory soudobého světa. V těchto letech dosáhl 
vrcholu na své cestě k angažované politické tvorbě v dramatech 
Bílé nemoc (1937) a Matka (1938). Hra Bílá nemoc je vybudována 
na protikladu fašistického diktátora, který chce ovládnout 
svět, a prostého lékaře Galéna, představujícího humanitu. Dik-
tátor smrtelně onemocní „bílu nemocí“. Galén, který objevil 
lék, je ochoten diktátora uzdravit, jestliže se vzdá válečných 
plánů. Diktátor ze strachu před smrtí souhlasí. Galén je však 
ušlapán právě v okamžiku, kdy postiženému spěchá na pomoc – 
protože nechtěl spolu se zfanatizovaným davem provolávat zdar 
válce. Hra ukazuje na nebezpečí diktatury a davových vášní. 
A co k tomu Karel Čapek? „To tedy je konec, který byl nazván 
beznadějně pesimistickým. Částečně je to pravda; zůstává roz-
poutané válka a nebude potlačena Bílá nemoc; je mrtev doktor 
se svým lékem i se svým trvalým mírem, a je odsouzen k bídné 
smrti maršál, který už nevyhraje svému národu započatou vál-
ku; zůstává jen třeštící dav, který zároveň zabil svého mar-
šála i jeho antagonistu.“ I když Čapek přesvědčivě zobrazil 
nebezpečí demagogie pro lidstvo, neukázal dosud nutnost ak-
tivně se postavit proti hrozícímu nebezpečí.
     K tomu dospěl až ve své poslední hře Matka. Tu jeho hu-
manismus ztratil někdejší pasivitu; Čapek poznal, že láska 
k člověku nesmí spočívat jen v tom, že uhýbáme na všechny 
strany, ale že musí být aktivní, že člověk musí mít odvahu 
vzepřít se zlu a bojovat proti nelidskosti. Symbolizoval to 
obrazem matky, která ztratila čtyři syny, a proto přímo žár-
livě střeží život posledního, který jí zbyl; když však nepří-
tel střílí z letadel do malých dětí, matka sama vtiskne po-
slednímu synovi do rukou pušku.
     Nedlouho po napsání těchto děl, které byla rozhodujícím 
způsobem namířena proti rozmáhajícímu se fašismu, se vyhrocu-
je situace i v samotném Československu. Velký humanista, bo-
jovník za mír, Karel Čapek se stává terčem nenávistných úto-
ků fašistické spodiny a je dokonce i mnohými „vlastenci“ po-
važován za zrádce, když v době mobilizace odjíždí z Prahy na 
venkov, by tam bylo formulováno stanovisko československých 
spisovatelů k horšící se situaci. 25. prosince 1938 v Praze 
umírá, právě tehdy, když se stává terčem největší vlny ne-
návistné kampaně. Čapkova smrt je vlastně symbolická. Zname-
ná totiž konec samostatnosti Československé republiky, pro 
jejíž ideály Čapek pracoval a žil.Jeho osobnost byla zhodno-
cena v nekrologu v Lidových novinách 26.12.1938: Bylo cosi 
tklivě krásného i v tom, jak tento věčně napadaný Čapek ne-
zraněn a ani nedotčen ubohými útoky, jejichž byl předmětem, 
trpěl sice jen studem za útočníky, nebo za jejich způsoby, 
a někdy dokonce jen soucitem s jejich bezmocí a křečí, ale 
trpěl opravdu bolestně.“
     Ještě 14.10.1938 napsal Karel Čapek o třech typech li-
dí v katastrofické situaci: “Jedni jsou zdrceni, druzí se 
okázale rozechvívají a obvinují osud nebo lidi, a pak jsou 
třetí, o kterých chci vlastně mluvit. Ti, kteří nekoukají 
zdrceně, ani se nedají do křiku, nýbrž běží rovnou něco udě-
lat, aby ta pohroma nebyla ještě větší ... Ti lidé nemají 
pokdy truchlit ani debatovat. Jsou to lidé, ze kterých se 
i bez rozkazu tvoří čety prvních zachránců.


365/84