- 7 -


     „Je to trochu delší vypravování,“ opakoval nejis-
tě starý hlídač.
     „Tak dělejte, sem s tím, a hlavně trochu rychleji, 
nebo tu zkysnem do rána.“
     „Prosím, pane řediteli. Já jenom—víte, ke mně tam 
na západní okruh chodí několik dětí ...“
     „No a?“
     „... které si nemají kde hrát ...“
     „Jak to—nemají?“ vyletěl Laufner. „Moment, pane, 
vždyť tu jsou přece v každém městě speciální herny!“
     „To jsou,“ souhlasil stařík, „ale v domech. Města 
jsou samý železobeton a sklo, obehnaná hradbami, a dě-
ti mají hřiště jenom v těch panelových domech a nevidí 
ani kousek zeleně nebo aspoň nějaký kvíteček ...“
     „No a copak to potřebují? Ne! A i kdyby — víte 
přece moc dobře, milý pane Mathylole, že veškeré půda 
je intenzívně využívána v zemědělství. Chápejte, lidí 
je moc, my prostě máme smůlu, my i naše děti. Co dělat, 
výživa je přednější — nemyslete si, tak rád bych těm 
dětem nějak pomohl, ale — máme jednoduše smůlu.“ Sta-
řík plaše přikyvoval a neodvážil se Laufnera přerušit 
ani tehdy, když ředitel špatně vyslovil jeho jméno. 
Při pohledu na ředitele rozvaleného v měkkém, pohodl-
ném křesle však hlídače napadlo, že pak ředitel asi 
taky má smůlu, protože jinak by tady přece nemusel po-
vinně sedět a mohl by se slunit na některé z vyhlídek 
přepychových městských mrakodrapů. Jo, každý nese svůj 
kříž!
     „No tak, s čím jste za mnou vlastně přišel?“ zeptal 
se lhostejně otrávený Laufner.
     „Víte, pane řediteli, já jsem si myslel, že by ty 
děti měly přece jen mít trochu té zeleně a hřiště pod 
modrým nebem se sluníčkem ...“
     „To jo, Mathylol, to by teda měly,“ souhlasil 
bodře Laufner.
     „Mathyol, prosím, pane řediteli,“ opravil plaše 
stařík a pokračoval: “... no a ty děti tam chodily za 
mnou domů; víte, já tam mám takový kousek zahrádky a 
ony si tam hrály a byly tak hodné, že jsem o nich ani 
nevěděl. No a tak jsem si říkal, jestli by se ta 3. drá-
ha a 5.rampa v západním okruhu nedaly vyřadit a udělat 
tam místo nich nějaké hřiště s travičkou ...“
     „Člověče, vy jste se zbláznil!“ vyletěl Laufner 
z křesla a jeho nezúčastněně klidná lhostejnost byla 
pryč.
     „Nejenže vodíte děti do zakázaného prostoru ...“
     „Ale pane řediteli ...‚“ pokusil se tiše o obra-
nu stařík.
     „Ticho!“ křikl Laufner a zakoulel očima. “Kde 
jsem to ... aha!“ řekl, probodávaje staříka svýma pich-
lavýma a zlověstnýma očima. “Mathylol, vy nejenže vodí-
te cizí osoby do zakázaných prostorů, ale opovažujete 
se podat mi takový hnusný, nepodložený návrh, který 
překračuje oblast kompetence vašeho rozhodování ...“


367/84