9.

Boulter ukázal váhavě na kopce, na šeřící se oblohu. „Nevím. 
Skřivánka. Prostě nějakého ptáka. Jenže tu není nic, Glyne. Ne-
všiml sis toho?"
Už před tím jsem si něčeho všiml, či spíše nedostatku něčeho. 
Pozorně jsem se zaposlouchal. Kromě našich hlasů nebylo slyšet 
sebemenší zvuk. Vítr mi ovíval obličej, ale zdálo se, že nevy-
dává sebemenší šelest. Vypadalo to, jako by tohle místo izolo-
vala nějaká tlumící vrstva a odřízla jej od ostatní krajiny. 
Rozhlédl jsem se kolem po pustých loukách. Za námi se pozvolna 
zdvihla vřesoviště. V dálce začala poblikávat světla ve vesni-
ci. Boltcr řekl: „Člověk by tu čekal alespoň skřivánka."
„Už je na ně letos pozdě." namítl jsem.
Boulter pokrčil rameny. „Snad. Ale stejně něco zkusíme." Obrátil 
se a odcházel. Vykročil jsem za ním, ale naznačil mi, abych zů-
stal stát. „Stůj tam chvilku, Glyne." Ušel několik kroků, pak 
se zastavil a obrátil. Lkl: „Je mě dobře slyšet?“
 To tedy nebylo. Řekl jsem: „Slabě. Zní to, jako bys mluvil přes 
plsť."
Přikývl, jako by má slova jen potvrdila jeho podezření. Poodešel 
o dalších deset yardů a jeho hlas byl ještě slabší. Slábl rych-
le se vzdáleností. Při padesáti yardech jsem viděl, jak Boulter 
pohybuje ústy. Věděl jsem že křičí, ale ke mě nedolehl sebemen-
ší šelest. To místo bylo zrovna tak hluché jako tichá komora.
Zamával jsem na něj, že nic neslyším, a Boulter ukázal na cestu. 
Rychle se stmívalo a nijak se mi tu nechtělo zůstat ve tmě. U vrá-
tek se ke mně Boulter připojil. „To je zatraceně podivná věc," 
řekl. „Vsadím se že kdybys zaznamenal decibelový pokles, tak bys 
skončil u exponcnciúlní křivky. Tohle je nejzáhadnější akustic-
ký úkaz, s kterým jsem se kdy setkal."
Souhlasil jsem, že tady je určitě něco nejasného, a doufal, že 
je to pouze akustika.

Vzduch příštího rána byl svěží a vál vítr. Postavili jsme ka-
meru na místo, které jsme předtím vybrali, na travnatý pahorek, 
odkud se dala obhlédnout větší část opatství. Pak jsem přenesl 
z dodávky magnetofon, umístil mikrofon několik stop od kamery 
a vrátil se zpět, abych zkontroloval, jestli funguje. Reproduk-
tor v autě byl hluchý. Vyzkoušel jsem přípoje. Zřejmě byly v ddo-
konalém pořádku. Zavolal jsem Boultera: „Magneťák nefunguje, 
Aleku. Dost dobře nechápu proč." Buď už bylo slyšet líp, nebo 
se nám včera večer ve tmě zdálo, že je to horší.
Vrátil se ke mně s oním výrazem na tváři, který si uchovává pro 
výlučné problémy. Chvíli se s něčím patlal, spouštěl a zastavo-
val motory v přístroji, fungovaly celkem dobře. Potom přinesl 
z auta voltmetr. Systematicky měřil, pak přestal a zavrtěl hla-
vou. „Mělo by to fungovat, Glyne. Zkus to znovu."
Opět jsem vytočil regulátor zesílení zvuku, aby se mi v repro-
duktoru ozval šum větru. Nic naplat. Boulter se zatvářil nechá-
pavě. Nikdy jsem dosud nezažil, že by ho něco položilo na lo-
patky, a ke všemu byl tohle jeho vlastní přístroj. Pak řekl: 
„No dobrá, Glyne, odnes ho zpět do auta. Ale nech ho zapojený. 
Prostě ho postav dozadu. Chci, abys nahrál ‚Kolo kolo mlýnský'. 
Někde tímhle směrem." Ukázal k vesnici.