8.

Začalo mě to zajímat. „Jenže ty filmuješ. Zkusil to už někdo?"
„To nevím. Každá věc se jednou musí nakousnout."

Vyjeli jsme si do Freye příští víkend. Cestou mi Boulter vyložil 
svou teorii. „Tvrdí se, že se tam vyskytuje nějaký poltrgajst. 
Já tomu nevěřím. To místo je už několik století opuštěné. Poltr-
gajsti nemají v povaze zůstávat v místech, odkud lidé odešli. 
Kdyby lidé o nich věděli víc, tolik by toho o nich navykládali."
„Jak můžeš o opuštěném místě tvrdit, že tam to či ono neexistu-
je?" namítl jsem. Napadlo mě několik podivných myšlenek o věcech, 
které se vyskytují jen tam, kde nejsou lidé. Boulter na mě po-
směšně pohlédl. „Podle mého názoru není poltrgajst vůbec žádný 
duch. Nikoli v klasickém slova smyslu. Je to jakési vyzařování 
energie. V každém dobře dokumentovaném okultistickém pojednání 
zjistíš, že všude, kde se vyskytoval poltrgajst, existovalo 
jako médium nějaké dítě, chlapec nebo děvče. Ten jev je doprová-
zí z místa na místo.Nakonec ty úkazy prostě přestanou. Nikdy v nich 
není nějaká účelnost. Nemyslím, že by poltrgajst existoval oddě-
leně od mysli, která ho vytváří. Prý dodává a odčerpává energii. 
Já s tím nesouhlasím. Podle mého názoru to je telekinéze opatře-
ná novým názvem."
Když Boulter takhle vykládá, člověk mu musí věřit.
Řekl jsem: „Tak co tedy jsou ty věci ve Freyi?"
„To opravdu nevím. Řekl bych, že jsou to elementálové."
„Co je to zač, když se to do ničeho neplete?“
„To nikdo neví. Dá se to jen vylíčit, ne vyvodit. Nejspíš by 
se dali popsat jako přírodní duchové. Odborníci, zabývající se 
zkoumáním nadpřirozených jevů, je přehlížejí, protože podle je-
jich názoru to jsou duchové, kteří nikdy neobývali lidská těla. 
Jakýsi druh přírodní energie, která existovala odjakživa."
„Copak je to možná?"
„Definuj mi, co je možnost, a já ti odpovím."
„Prohlásil jsem: „Tím jsi mě tedy poněkud usadil. Doufal jsem, 
že z toho vyjde nějaká ďábelská zrůdnost. Víš, asi jako by Dům 
Páně byl dobyt Velkým nepřítelem!"
Boulter se usmál: „Pánaboha mi do toho nepleť, ten vždycky všeh-
no zkomplikuje."
Našli jsme to místo velice snadno. Zastavili jsme se v sousední 
vesnici, v místním hostinci jsme něco vypili a pojedli a sehna-
li si nocleh. Pak jsme se vypravili k opatství. Velký dojem na 
mě zrovna neudělalo. Moc z něho nebylo vidět. Prošli jsme kolem 
starých základů a vystoupili na nějaké zbytky zdí, zarostlé trá-
vou. Nevzali jsme s sebou žádné přístroje. Boulter hodlal začít 
zítra brzy ráno. Našli jsme nejvýhodnější polohu pro kameru a 
odměřili nejvzdálenější místo, kde budeme moci nechat stát do-
dávku, aby přívodní šňůra magnetofonu určitě stačila. Pak Alec 
vytáhl cigarety a zapálili jsme si. Stál jsem tam a choulil se 
před večerním větrem. Řekl jsem: „Jediná potíž je v tom, že bu-
deme natáčet naslepo."
„Jak to?"
„Dokud nedostaneme zpět vyvolaný materiál, nebudeme vědět, jest-
li jsme nějaké ty bludičky zachytili."
„No a? Tak nebudeme." Zřejmě o něčem hloubal. Za chvíli řekl:
„Nezdá se ti, že by tu člověk měl něco slyšet?"
„Co například?"