6.

Keith Roberts:

           B O U L T E R O V I     K A N Á Ř I .
           =====================================


Aleka Boultera znám už léta. Je to sakramensky chytrý chlapík. 
Teď se ovšem už naučil svou fantazii držet na uzdě. Ale kdysi 
na svou chytrost dokonce málem doplatil životem.
Bulter je povoláním mechanik, ale vyzná se v elektronice zrovna 
tak dobře jako každý odborník. Je šikovný soustružník a strojní 
zámečník, a když vám řeknu, že píše a maluje a zajímá se o okultní 
vědy, pak vám nejspíše začne svítat, co je to za neobyčejného 
člověka.
Hodně peněz si pochopitelně nikdy nenadělal. Žijeme ve Věku spe-
cializace. Dnešní vývoj směřuje k tomu, aby toho lidé věděli 
stále víc o stále méně věcech. Dnes se už ani v obchodě, a tím 
méně ve vědě nebo umění, nenajde možnost pro nějaké ohromující 
spojení techniky a filosofie. Někdy mi připadá, že se Boulter 
vlastně měl narodit před mnoha staletími, v době renesance. Leo-
nardo da Vinci by v něm jistě našel spřízněnou duši.

V době, na kterou vzpomínám, se můj přítel zabýval amatérským 
filmováním. Kdysi jsem sám také leccos natočil; ale nic velké-
ho, ale rozhodně to bylo lepší než všechny ty dětičky batolící 
se po trávníku, které všude ukazují. Dlouho to na nebe nedalo 
čekat.
Pro natáčení si vybral šesnáctimilinetrový materiál, i když 
to bylo nevýhodné. Tohle totiž není vůbec žádný amatérský roz-
měr. Jenže Boulter chtěl kvatilu a tehdy byla úroveň zpracování 
značně nižší než teď. Kdybyste nám například tvrdil, že takový 
přístroj střední ceny dá z jednoduchého osmimilimetrového nega-
tivu celkem slušné výsledky, byli bychom se vám vysmáli. Jenže 
náklady na zpracování širšího filmu byly vysoké a omezovaly Boul-
terovu činnost víc než cokoli jiného.
Boulter se nikdy nezajímal o obyčejné filmování. Od samého po-
čátku natáčel rovnou se zvukem. Pamatuji se, že jeho první nahrá-
vací přístroj používal papírové pásky. Je to fantastická před-
stava, s jak primitivními prostředky jsme pracovali, a to uply-
nulo od té doby jen několik roků. Boulter se však brzy zmohl na 
jednu z prvních souprav FERROGRAPHU, které přišli na trh. Pozdě-
ji používal soupravu EMI a nato stereofonní FERROGRAPH. Potom 
si sestrojil několik vlastních přístrojů. Pro práci v terénu si 
smontoval soupravu, která se dala řídit z jeho auto. Výsledky 
byly prvotřídní.
Hodně jsme cestovali, abychom uspokojili všechny jeho záliby. 
Vyzkoušel všechno možné, od závodů plachetnic po dražby aut. 
V Edinburghu získal několik cen, ale v podstatě ho takovéto 
věci nikdy nezajímaly. Vždycky se pouštěl na novou stopu. 
Jednou jsem k němu zašel a zastihl ho nad hromadou odborných 
knih, několik generálek a průvodců Automobilového klubu. Sotva 
mě spatřil, zeptal se mě:
„Slyšela už někdy o opatství v Freyi, Glyne?"
Přikývl jsem. „Něco málo. Je to někde nahoře na severu, že?"