4.

Pavel Kučera:
      O   L E S N Í M    S K Ř E T U    L E S O U Ň O V I .

     Inu, co vám mám povídat. To bylo tak. Byl jednou jeden... 
Ale ne. Zkrátka, to se vám jednou v Krušných horách objevilo 
strašidlo. Bylo to takhle v zimě. To víte, sezóna, všude sníh 
/kupodivu/ a plno lidí, zacpaná parkoviště i sjezdovky, vle-
kaři měli tržbu jako nikdy, hostinský na Fofrníku se musel 
pořádně otáčet, aby uspokojil přání tolika hostů.
     A najednou se podél turistické sjezdovky ozvalo takové 
pšou, a stál tam v životní velikosti /spíš maličkosti/ horský 
duch Lesouň osobně. Plaše se rozhlédl kolem a najednou uslyšel 
šustění. Vesele se mu rozzářily oči. „Sáně a horal", pomyslel 
si, „to si zas zastraším." Počkal za zákrutem cesty, až bude 
šustění hodně blízko a skočil do cesty. Ale co se stalo, za za-
táčkou se objevil člověk na něčem dlouhém, se strašnýma stříbr-
nýma holema v rukou a švihnul sebou do strany. Dědka Lesouně 
pokryla přitom sprcha sněhu, „Co to proboha vyvádíte, dědo?" 
vece člověk klidně. „Che!" zaskřehotal Lesouň, „Víš kdo jsem?"
     „Nejspíš ministr turistickýho ruchu, ne?" Lyžař začal být 
nervózní.
     „Ohó, já jsem lesní duch!" V očích se mu objevily škodo-
libé ohníčky.
     „A já jsem Lucifer, ne? Nevoxiduj dědku, chci ještě zasti-
hnout vlek v provozu!" Po těchto slovech přetáhnul mladík jemně 
Lesouně po zádech aby uhnul a odjel.
     „Tfuj." odplivl si lesouň. „To jsou lidi! Nemají ždibec 
úcty ke staršímu strašidlu. Kdopak je ten VELEK? Musím se po-
dívat do údolí, co se tam děje."
     Po těchto neveselých úvahách se Lesouň pustil dolů po ces-
tě opíraje se o svoji železnou hůlčičku. Když se mu otevřel 
pohled do údolí, strnul. Plno lidí na stejných dlouhých prkneh 
jako onen mladík a údolí plné železných různě nabarvených kra-
bic /aut/. Nahoru byl udělán průsek a nataženy dráty, které se 
pohybovaly. Co to jen znamená? Musí se někoho opatrně zeptat. 
I sešel dolů a přitočil se k vlekařské boudě. Zastavil tam ně-
jakého mladíka a medovým hlasem se zeptal." „Ó jinochu, k čemu, 
prosím tě, máš tyto prkna?"
     „Jaký prkna, vole, to sou voriginální Blizardy za tři tácy."
     Lesouň něco zmateně zablekotal a udělal několik kroků 
dozadu. „To jsou lidi, pomyslel si. „Ale jací valachové to 
táhnou žentour, ke kterému je připojen drát?" A je to co je to, 
je to zvíře, dospěl k závěru Lesouň. „Já vám ještě ukážu, kdo 
je to horský duch! Ať jsi zvíře nebo pták, chcípni!" vykřikl 
a na dotvrzení uhodil hůlčičkou do sněhu. Prásk! pod hůlčičkou 
něco zablesklo a vlek se zastavil. „Vida," pomyslel si Lesouň. 
„Jěště jsem nezapomněl čarovat."