tím jistý tenkrát tak jako dnes.=
     Vstal a pomalým krokem se vydal podél hráze na zpá-
teční cestu. Ještě než odbočil do parku, naposled se o-
točil a pohlédl k moři. Do tváře se mu znovu vloudil do-
jem dojetí i strachu. Málem se slzami v očích pozoroval 
ten obyčejný západ slunce.
     On, hrdina... 

=======================================================
=======================================================
Bez určení
pořadí:        MARTIN  NOVÁK   Z R C A D L E N Í
=======================================================

     20. den po havárii – první den na planetě.

     Venku panuje hrobové ticho. Kolem jen kamení, ka-
mení, kamení. Černé jako zlé svědomí. Vida, málem bych 
zapomněl na oblohu. Je jako peklo. Jako rozpálená výheň 
- od obzoru k obzoru se táhnou temně rudé mraky, které 
v zenitu přecházejí do křiklavé oranže. Černorudé peklo. 
Děl+á se mi z toho nanic.

     Druhý den na planetě.

     Docházejí mi zásoby, mám potraviny jen na dva dny. 
Co budu dělat - co jen mohu dělat... Mám jít ven? Urči-
tě. Co mi zbývá? Přece tu nechcípnu hlady.

     Čtvrtý den na planetě.

     Rozhodl jsem se. Beru si skafandr ze skříňky a po-
kládám vedle sebe. Pomalu se oblékám. Zas ta nejistota. 
K čertu, proč jsem přežil sám? Proč? Svlékám se a padám 
na lůžko. Zatínám pěsti a buším do všeho, co mám na do-
sah. Jak z toho ven?

     Pátý don na planetě.

     Pomalu se probouzím. Rozhlížím se kolem a žasnu. 
Co jsem to vyváděl? Na podlaze leží rozbitý barometr a 
dva šálky. Vstávám a nutím se k pohybu. Teprve teď cí-
tím sžíravý hlad - už to nevydržím. Ještě že jsem si u-
šetřil kus chleba. Mizerný kus chleba – ale co dál? Jdu 
do kuchyňky. Sakra, proč tomu říkám kuchyně, když není 
co vařit. Beru poslední krajíc. Oči mi svítí chtivostí: 
jídlo - spoustu jídla! Vrhám se na chleba, ale - copak 
je dnes poslední den? Lámu krajíc na šest malých kous-
ků. Pět jich ukládám na místo, šestý si beru s sebou. 
Je to směšné - dávám se do hysterického smíchu. Vzchop 
se, Frede, domlouvám si, vzchop! Vždyť se z tebe stává 
cvok. Slyšíš? Cvok! CVOK!! C-V-O-K!!! Už to odporné slo-
vo slyším pípat i v morzeovce. Neovladatelný smích pře-
chází do tichého pláče. Jak ubohé!
     Sedmý den na planetě.
     Vkládán do úst poslední drobek chleba. Poslední...