|
- 7 -
napřed zaplatit vysokou daň. Jestliže ti můžu radit... ne-
dělej to. Totiž ta daň...=
=Jaká je to daň?=
Nebral jsem ho vážně, ale zvědavost ve mně vítězila.
=Tak jaká je?
Pohlédl mi do očí. Teď už jinak, než dřív. Díval
se vážně, snad zodpovědně.
=Je to tvůj život!
Tak to už bylo i na mou zvědavost příliš. Zlostně
jsem vykřikl:
=Vždyť žádný pozemšťan nemůže...=
=Víš jistě, že jsem pozemšťan?= - nenechal mne do-
mluvit.
Moje trpělivost byla u konce. Zrudl jsem zlostí a
zvedl se k odchodu. Tropí si ze mě blázny a ještě ke vše-
mu zpochybňuje svůj pozemský původ.
Ve dveřích jsem se otočil a křikl:
=I kdybys stokrát nebyl člověkem! Chci vědět, vědět
a nic než vědět! A život?! Ten nechci, když brání pozná-
ní. Vezmi si ho!=
Ještě jsem zlostně praštil dveřmi a pak se mi tro-
chu ulevilo. Nechtěl jsem věřit, jak daleko může dojít
lidská fantazie. Seběhl jsem se schodů a snažil se na to
všechno zapomenout.
Vyhrnul jsem si límec a vykročil ze dveří domu. By-
la tma a na pouličních lampách se tříštily kapky deště.
Chodník se přede mnou leskl jako zrcadlo. Potůčky vody
stékaly do kanálů na silnici a déšť byl vlastně mým je-
diným společníkem na liduprázdné ulici.
Přelétl jsem pohledem dlouhý chodník. Zastavil jsem
se. Někdo ležel na zemi a nejevil známky života. Krev
jsem nikde neviděl. Došel jsem až k tělu. Podíval jsem
se do tváře a zděšení mne málem porazilo. Ten mrtvý člo-
věk - ...byl jsem o já!
=Musíš odejít.= - radil mi jakýsi d r u h ý m o-
z e k. Uvědomil jsem si, že vlastně už nemám mozek. Oto-
čil jsem se. Stál za mnou můj dnešní hostitel. Pohlédl
na můj n e e x i s t u j í c í z b y t e k a já
pochopil, že už není otázka, na niž bych neznal odpověď.
Vlastně až na...
=Dovol mi poslední dotaz.= - osmělil jsem se. =Kdo
je pozemšťan?=
Pokynul mi rukou a stoupaje vzhůru dodal:
=Pojď! Už můžeš vědět všechno.=
========================================================
========================================================
========================================================
|