- 3 -

====================================================
1. místo
kategorie     IGOR ŠVESTKA   Ú H E L  P O H L E D U
do 18 let
====================================================

     Existuje krásná věta, kterou příznivci sci-fi oz-
načují jako nejkratší povídku tohoto žánru. Ona věta 
zní: A Slunce pomalu zapadalo na východě. Leckdo po je-
jím přečtení jen nevěřícně zakroutí hlavou a s úsměvem 
čte dál, ale pro ty, kdo se nad onou větou alespoň tro-
chu zamyslí, bych chtěl ukázat, že to co se nám zdá pou-
ze jako sen, může být pro lidstvo budoucností obyčej-
nou realitou.

     - Poslyš, řekl Michal, víš co se povídá o anti-
prostoru?
     Hleděl na západ Slunce s lhostejným výrazem v ob-
ličeji. Daleko před ním, až za horizontem, se v moři 
odrážel sluneční kotouč. Nad opálovou hradbou oblaků, 
která se vytvořila nad sluncem, se na zelenavém nebi 
skvěla Venuše a napravo od ní se chladně třpytila umělá 
družice Kosmického vědeckého centra. Šachty zdviže ve-
doucí k centru nebylo odsud vidět, a tak se zdálo, jako 
by družice byla od Země zcela oddělena.
     Kenn se usmál. Znal dobře svého přítele, a proto se 
nedal oklamat klidným výrazem jeho tváře. Věděl, že se 
za ním skrývá vzrušení.
     - Ano.
     - Naše oddělení na tom začalo taky pracovat.
     - No a co?
     - Myslím, že jsme dosáhli celkem zajímavých výsled-
ků.
     - A proč ne? Spousta vědců se o antiprostor začalo 
zajímat. Někteří získali i docela slušné poznatky, ale 
nakonec stejně všichni konstatovali nekonečně malou prav-
děpodobnost, že antiprostor existuje.
     - To ano, souhlasil Michal, ale stejně je to něco 
fantastického.
     - Víš co? - řekl Kenn, nechme toho a pojďme se ra-
ději projít do parku. Je to úplný balzám na nervy.
     Málokdo z centra znal jméno architekta, který park 
vytvořil. Všichni sem chodili rádi načerpat nových sil. 
Právě zde, v klidném, tichém místě na Zemi, a ne v sa-
motě meziplanetárního prostotu se zrodils spousta nápa-
dů, které byly pýchou centra.
     Michal a Kenn, dva dávní přátelé, šli mlčky vedle 
sebe. Mysleli každý na své. Mnoho let se jejich práce 
téměř nestýkala. Jednoho zajímal zrod a zánik hvězdných 
soustav, druhého vznik a zánik elementární hmoty, těch 
supermikročástic, pro něž jedna pozemská sekunda zname-
ná věčnost.
     - Tak co, odpočinul sis? – zeptal se Kann, když do-
šli k velkému balvanu na konci pěšinky.