-5-

podivuhodná stavba, jednoduše nazývaná věž, sloužila 
původně jen ke spojení s Centrem. Později získala ještě 
celou řadu dalších funkcí
     Michal byl zamyšlený. Mrzelo ho, že nedokázal svého 
přítele přesvědčit. Byl si skoro jist, že vpád do jiné-
ho prostoru nemůže zůstat bez následků pro náš prostor 
a čas. Přírodní zákony platí pro mikročástice jako pro 
galaxie. Otevřeme-li tyto zakázané dveře, porušíme ro-
vnováhu v našem prostoru a čase.
     Kenn se v mysli obíral něčím úplně jiným. Nesouhla-
sil se svým přítelem. Vždyť věda je věda, a pokus je pro 
ni to nejdůležitější, ne nějaké předtuchy, ať jsou jak-
koli seriózní.
     Padesát kilometrů nad Zemí věž končila, a objevila 
se síťarmatury, v níž se pohybovalo pouzdro výtahu. By-
lo odsud dobře vidět celé kosmické Centrum, posazené na 
konci prudce ohnuté linie věže. Z masivní kulovité kon-
strukce uprostřed se paprskovitě rozbíhaly spojovací tu-
nely na vnější obvod Centra, kde byl umístěn magnetický 
systém hlavního urychlovače.
     - Stále ještě pochybuješ? - zeptal se Kenn, když 
povolilo zrychlení.
     - Ano.
     Potom na ně opět dolehlo přetížení, tentokrát z brz-
dění, a tak už zbytek cesty oba mlčeli. Ústřední pult 
urychlovače byl umístěn v malé místnosti, jejíž celou 
jednu stěnu zabírala matná obrazovka, před níž stálo 
v půlkruhu několik křesel s mnoha tlačítky na opěrad-
lech. Pln vzrušení přecházel Kenn od příčky k příčce a 
přitom, jako by náhodou vrazil do křesla, v němž seděl 
Michal. Zasykl bolestí a nepozorovaně ho odpojil od ce-
lého řídícího systému.
     - Tak a můžeme začít, - řekl a úsměvem a zmizel za 
vysokým opěradlem.
     Nějakou dobu pracoval urychlovač nehlučně. Pak se 
najednou ozval vysoký svištivý zvuk, při němž Michal 
zneklidněl a preventivně položil ruku blíž k tlačítkům. 
Hvězdy na obrazovce se prudce roztančily a časté srážky 
mikročástic začaly připomínat rozsvěcující se a hasnou-
cí plamínky. Obrazovka se ale podivné prohloubila, okra-
je se rozevřely, rozpadly na části, jako by tomuto svě-
tu nově zrozených částic bylo těsně v tomto světě. Tak 
a to by mohlo stačit, pomyslel si Michal a stiskl čer-
vené tlačítko. Nic se však nezměnilo. Pult dál hněvivě 
praskal, svistot nepřestával, naopak byl stále silněj-
ší, až z toho bolely uši. Michal stále divoce tiskl tla-
čítko a s hrůzou pozoroval, jak se rozplývá a mizí rám 
obrazovky. Zdálo se, že zrod a zánik probíhá všude.
     - Vypni to! - vykřikl, ale neslyšel svůj hlas. Pak 
začaly ztrácet se nejen okraje obrazovky, ale i stěny, 
a černou prázdnotou probleskovaly shluky něčeho, co 
mohly být stejně mikročástice jako hvězdná seskupení. 
Po chvíli se však všechno vrátilo na svá místa. Znovu 
se objevily obrysy obrazovky, na níž vznikaly a zanikaly