- kompletní léčba antibiotiky
     NA VÝHODNÉ SPLÁTKY!

     Dlouho se díval na kryt. Byla to především velká nádrž s jakým-
si hrdlem na jednom konci - výtah. Na druhém konci byl nouzový vý-
chod. Kryt měl všechno potřebné; byl to jakýsi svět v malém, který 
si byl soběstačný, co se týče světla, tepla, atmosféry, vody, léčiv, 
a měl takřka nevyčerpatelné zásoby potravin. Po zařízení v něm byly 
i pásky a filmy pro audiovizi, hry, postele, křesla, obrazovka, 
zkrátka všechno, co tam nahoře vytváří domov. Byl to opravdový pod-
zemní domov. Nechybělo tam nic nezbytného, nebylo tam nic přebyteč-
ného. Rodina by tam bezpečně, dokonce komfortně, žila i při nej-
strašnějších vodíkových nebo bakteriologických náletech.
     A to všechno za dvacet tisíc dolarů.
     Zatímco se Mike tiše díval na masívní kryt, jeden z prodavačů 
vyšel na temný chodník, že si zajde na kávu. "Ahoj, synku," řekl 
automaticky, když míjel Mika Fostera. "To je, co?"
     "Můžu dovnitř?" oživl Foster. "Můžu do krytu?"
     Prodavač kluka poznal a zastavil se. "Hele, to jsi zase ty," 
řekl pomalu. "Ten zatracenej otrapa."
     "Rád bych si vlez dovnitř, jenom na pár minut. Nic nerozbiju, 
fakt. A na nic nebudu sahat."
     Prodavač byl dobře vyhlížející blonďák asi tak mezi dvacítkou 
a třicítkou. Váhal mezi dvěma protichůdnými pocity. Ten kluk byl 
jak čtvrtodenní zimnice. Ale měl rodiče a to zas mohli být perspek-
tivní zákazníci. Obchody šly špatně; byl konec září, tedy ještě 
mizerná sezóna. Kdyby kluka zahnal, nic by na tom nezískal. Na druhou 
stranu by zase byla chyby, kdyby děti podporoval v osahávání zboží. 
Člověk s nimi jen ztrácel čas; zničily na co přišly; když se člověk 
otočil, šlohly věci menšího formátu.
     "Nedá se nic dělat," řekl prodavač. "Koukej,pošli sem tátu. 
Viděl, co nabízíme?"
     "Ano," řekl Mike Foster a najednou znervózněl.
     "Tak na co čeká?" Prodavač ukázal rozmáchlým gestem na osvětle-
nou výkladní skříň. Starý kryt od něho výhodně odkoupíme, samozřejmě 
odečteme opotřebování a zastaralost. Jaký má model?"
     "My nemáme žádnej," odpověděl Mike Poster.
     Prodavač zamžikal, "Prosím?"
     "Táta říká, že jsou to vyhozený peníze. Prý se snažej nahnat 
lidem strach, aby pak kupovali věci, které vlastně nepotřebují. 
Říká..."
     "Snad nemáš tátu protipáka?"
     "Mám." odpověděl nešťastně Foster.
     Prodavač si vzdechl. "Nonic, kamaráde. Je mi líto, ale spolu 
kšeft neuděláme. Ty za to nemůžeš. " Zůstal stát. "A co s ním není 
v pořádku? Nepřispívá na naty?"
     "Ne."
     Prodavač, tlumeně zaklel. Parazit, švindlíř, který se cítí v 
bezpečí, protože zbytek společnosti dává třicet procent svých příj-
mů na ustavičné udržování obranného systému! V každém městě se jich 
vždycky pár najde. "A co na to máma?" zeptal se prodavač. "Ona s ním 
souhlasí?"
     "Říká..." Mike Foster nedořekl. "Poslyšte, nemůžu tam slízt 
aspoň na chvilinku? Nic nerozbiju. Jen pro jednou."
     "Jak bychom prodávali, kdybychom nechali kluky, aby se prome-
novali uvnitř? Nevystavujeme to jako vzorek... Už často nás takhle 
nechytali." Ale v prodavači se vzbudila zvědavost. "Jak se člověk 
stane protipákem? Takový názory měl vždycky? Nebo mu je někdo na-
kukal?"
     "Říká, že prodali lidem víc aut a praček a televizorů, než 
lidi vůbec mohli potřebovat. Říká, že naty a kryty nebudou k ničemu 
a že lidé jich taky nikdy nebudou mít dost. Říká, že továrny dál 
můžou vyrábět děla a plynový masky a to tak dlouho, dokud lidi budou
                            - 14 -


                                                   56/83 FV SSM