"Jestli se vrátí," zašeptal Mike napjatě, neodvažoval se však 
doufat, "budeme se na něj moct podívat? Budem se na něj moct podívat?"
     Bob Foster si s námahou sedl. Kostnaté paže měl holé a bílé. 
V hubeném obličeji se zrcadlila únava rezignace. "Kolik stojí ta 
zatrecená věc, co jsi viděl?" zeptal se chraptivě. "Ten kryt?"
     Mikovi se zastavilo srdce. "Dvacet tisíc dolarů."
     "Dneska je čtvrtek. Půjdeme se na to podívat s tebou a s mámou 
příští sobotu." Bob Foster vyklepal nedokouřenou dýmku. "Vezmu ho 
na úvěr. Brzo už bude podzimní sezona. Mívám dobrý obchody... lidi 
nakupují dřevěný nábytek na vánoce." Prudce se zvedl z divanu. 
"Dohodnuto?"
     Mike nebyl schopen odpovědi, pouze přikývl.
     "Bezva," uzavřel otec s nucenou žovialitou. "Pak už se na něj 
nebudeš muset dívat do výlohy."

+
     Kryt instalovala - za příplatek dvou set dolarů - parta dělní-
ků, kteří pracovali rychle a měli hnědé haleny a na zádech vyšito 
GENERAL ELECTRONICS. Zadní dvorek byl rychle uveden do původního 
stavu, půda znovu rozházena a keře znovu vysázeny, povrch zplanýro-
ván a účet uctivě vsunut pod hlavní dveře. Těžký, teď již prázdný 
náklaďák vyjel hlučně do ulice a v místě opět zavládlo ticho. U 
zadního vchodu stál Mike Foster s matkou a se skupinou sousedů pl-
ných obdivu. "Takže," prolomila ticho paní Carlyleová, "teď máte 
kryt. Ten nejlepší, co je."
     "Je o tak," přitakala Ruth Fosterová. Dobře si sousedy kolem 
uvědomovala, už dlouho jich tolik nepřišlo. Její hubené tělo se na-
plnilo chmrným pocitem zadostiučinění, které se podobalo zatrpklos-
ti. "Teď už je to určitě jiný," řekla příkře.
     "Ano," souhlasil pan Douglas. "Ted máte kam jít." Sebral ná-
vod k použití, který tam zanechali dělníci. "Tady se říká, že ho 
můžeme opatřit zásobami na celý rok. Dvanáct měsíců tam můžete žít 
a nemusíte ani jednou na povrch." S obdivem pokýval hlavou. "To já 
mám starej model 1969. Pouze na šest měsíců. Myslím, že možná..."
     "Pro nás je dobrej ažaž," skočila mu do řeči jeho žena, ale 
v hlase byla stopa závisti. "Že bysme se tam šli mrknout, Ruth? 
Je připravenej, že jo?"
     Mike vyrazil přidušený zvuk a prudce vykročil. Matka se na ně-
ho s pochopením usmála.  "První tam musí vlézt on. Má právo, aby se 
tam podíval první... konečně, víte, je to pro něj."
     Muži a ženy pozorovali se zkříženýma rukama chránícíma je pro-
ti svěžímu zářijovému větru, jak se chlapec blíží ke vchodu do kry-
tu, a pak se pár kroků od něj zastavuje.
     Vešel opatrně, jako by se bál čehokoli dotknout, otvor byl pro 
něj veliký: měl být i pro velmi vzrostlé muže. Jakmile svou vahou 
spočinul na plošině výtahu, výtah se s ním rozjel. V okamžiku 
projel rourou černou jako inkoust až do nitra krytu. Plošina tvrdě 
narazila na tlumiče a dítě vyvrávoralo ven. Výtah znovu vyjel nahoru 
a zároveň uzavřel hermeticky podzemní kryt neproniknutelným  uzávěrem 
z oceli a umělé hmoty který se vmáčkl do úzkého hrdla.
     Kolem se automaticky rozsvítila světla. Kryt byl pustý a prázd-
ný, ještě do něj nenavezli zásoby. Cítil vůni laku a motorového 
oleje, pod nohama mu temně hučely generátory. Svou přítomností uve-
dl do chodu čistící a dekontaminační jednotku, číselníky a měřící 
přístroje na holém betonu náhle začaly fungovat.
     Sedl si na podlahu s nohama skrčenýma pod bradou. V obličeji 
měl slavnostní výraz, do široka otevřené oči. Bylo slyšet jen gene-
rátory, hoření svět neexistoval. Byl v malém autonomním kosmu: bylo 
zde vše nezbytné... vlastně, brzo bude. Potraviny, voda, vzduch, bu-
de zde co dělat. Nic nebude chybět. Stačí jen natáhnout ruku... po 
tom, co bude potřebovat. Mohl by zde zůstat navždy, po celou dobu, 
bez hnutí. Kompletní, celý. Už žádný pocit nedostatku, už žádný 
strach. Pouze zvuk strojů vrnících pod ním. A na všech stranách, 
kolem něho a nad ním, čisté, asketické, zavlažené, skoro přátelské
                           - 18 -