"Vždyť není tak zle."
     "Víš, tahle habaďůra má proti prodeji automobilů a televizorů 
jednu výhodu. Když už takovýhle krám máme, pak kupovat musíme. To 
není žádné luxusní zboží, něco na podiv, co se blejská, aby se udě-
lal dojem na sousedy, něco, bez čeho se člověk může obejít. Když 
nekoupíme to či ono, je po nás. vždycky se tvrdilo, že máme-li něco 
prodat, je třeba vyvolat u zákazníka nejistotu. Vzbudit pocit nejis-
toty... namluvit jim, že páchnou nebo, že jsou směšní. Jenže prodej 
dezodorantů a kosmetiky je proti tomuhle sranda. Tomuhle se uniknout 
nedá. Když nekoupíš, zabijou tě. Bezvadný prodejní trik. Kupujte ne-
bo umřete... to je heslo dneška. Mějte na zahrádce nový a blýskavý x 
kryt General Electronics proti vodíkové bombě nebo se nechte zabít!"
     "Přestaň s takoýými řečmi," řekla Ruth.
     Bob, Foster si sedl na kuchyňský stůl. "Dobře. Tak jo. Jde se 
dál."
     "Koupíš ji? Myslím, že budou na trhu ještě do vánoc."
     "Jasně, že budou v prodeji do vánoc,“ řekl Bob. Měl zvláštní, vý-
raz v obličeji. "Koupím k vánocům jednu tu zatracenou mřížku a všich-
ni ostatní taky".

+
     Adaptéry General Electronics byly senzací.
     Mike Fo ter se za odpoledního prosincového šera pomalu procházel 
přeplněnou ulicí. Ve všech výlohách se skvěly adaptéry. Všech tvarů 
a rozměrů, pro kryty všeho druhu. A ve všech cenách pro každou kapsu. 
Lidé byli veselí, plni života, tradiční vánoční dav, strkající se v 
dobré náladě, obtížený balíky a zimáky. Sníh snášející se v šikmých 
poryvech zbarvoval vše kolem do běla. Automobily si razily kro- 
kem cestu přecpanými ulicemi. A ze všech stran zářila světla a neo-
nové reklamy, ohromné osvětleně výkladní skříně.
     Doma bylo ticho e tma. Rodiče se ještě nevrátili. Oba byli v 
obchodě; obchody šly špatně a matka zastupovala jednu prodavačku. 
Mike zvedl ruku k zámkovému kódu a dveře se otevřely. Automatické vy-
tápění udržovalo příjemnou teplotu. Svlékl si kabát a uložil učebnice.
     Dlouho se v domě nezdržel. Srdce mu bušilo netrpělivostí, tápal 
zadními dveřmi na schody.
     Chtěl se zastavit, otočit a vrátit domů, lepší bylo nespěchat. 
Každý okamžik měl promyšlený, od prvního pohledu na hrdlo vchodu, 
pevně se tyčící a rýsující proti večerní obloze. Vyvinul to v úplné 
umění, ani pohyb navíc. Vyvíjel svou metodu tak dlouho, až se z ní 
stalo něco krásného. Nejdřív to byl pocit drtivé přítomnosti, když 
ho obklopoval vchod do krytu. Pak proudění vzduchu, až krev tuhla 
v žilách, to když výtah sjel prudce až na dno.
     A pak samotná velebnost krytu.
     Každé odpoledne, jakmile se vrátil domů, sjížděl do podzemí, 
schovaný a chráněný mlčením oceli, tak jak to dělával od prvního dne. 
Už to nebyla ta prázdná místnost. Byla naplněna nesčetnými konzer-
vami, polštáři, knihami, magnetofonovými pásky, videokazetami, na 
zdech reprodukce, látky křilavých barev a dokonce i vázy s květin-
mi. Kryt byl jeho královstvím, tam se stočil do klubíčka a kolem se-
be měl všechno, co potřeboval. Aby tu slastnou chvíli oddálil co 
nejvíce, prošel domem a přehraboval se ve stojánku na pásky. Zůsta-
nu v krytu až do večeře a bude poslouchat Vítr ve vrbách. Rodiče vě-
děli, kde ho hledat: vždycky byl dole. A po večeři se ještě rychle na 
chvíli vracel, než půjde spát. Občas v noci, když rodiče spali 
tvrdým spánkem, potichu vstal, vyšel ven a vklouzl do hrdla krytu, 
kochal se mlčenlivými hlubinami. A zůstával tam až do rána.
     Nalezl pásek a proběhl domem, seběhl po schodech a spěchal na 
dvůr. Nebe bylo ponuře šedé a proťaté zlověstnými černými mraky. 
Místy probleskovala světla města. Dvůr byl chladný a nevlídný. Ne-
jistě popošel... a zůstal stát.
     Před ním byla ohromná díra. Doširoka otevřená, prázdná, bezzubá 
tlama zející do nočního nebe. Dál nic. Kryt byl pryč.
     Stál tam nekonečně dlouho, v jedné ruce svíral pásek a druhou
                            - 20 -