Hlas volajícího na poušti /3/
                     PŘETĚŽKÉ ZAČÁTKY
      Nemám na mysli začátky autorské, nýbrž začátky povídek. 
Klasicky stavěná americká SF povídky seznámí čtenáře s jádrem 
dramatu v prvním, nejpozději druhém odstavci. Je to nesmírně zdravá 
zásada a kdo se jí drží, nemůže zklouznout do metody Čáry máry fuk 
a nutně musí užívat Mathesiovy metody rýče, neboť jinak by byl nucen 
povídku ve třetím odstavci zakončit.
     Posledně jsem tady chválil Karbusického Výlet. Ovšem to, zač 
jsem ho chválil, začíná až na osmé straně povídky, která je dlouhá 
jedenáct a půl strany. Už slyším Karbusického, jak se rozhořčeně 
ptá: to mám těch osm stran vyhodit? Nikoli, ale zhustit do dvou 
odstavců.
     Auto se rozjíždí na jedničku, to se na kola přenáší největší 
síla. Stejně se rozjíždí povídka. Jak bych si představoval začátek 
Výletu, rozjetý na jedničku? Vypravěč přijíždí k modulu, ve vchodu 
se střetne -ne s robotem, proč by to měl být robot? - nýbrž sám se 
sebou. Toho lze dosáhnout už v prvním odstavci. Pro čtenáře to bude 
šok a zároveň lákadlo k tomu, aby čtl dále. K nepřátelství nemusí 
dojít hned. Posádka modulu může dát "dvojníkovi" pro začátek kyslík 
a potraviny. Zmatený vypravěč se vrací k městu, jež byl opustil 
v poušti - a město je pryč. On sám musí poznat, že na planetě došlo 
a dochází k časovým anomáliím, k chronoklasmu. K nepřátelství může 
dojít v okamžiku, až posádka modulu zjistí, že KONDOR je pryč. 
Nastává střelba atd., tak jak to už teď v povídce je. K vyvrcholení 
však dospíváme plynule, dramaticky, neboť jsme rozjeli na jedničku. 
     Škrtání v rukopise bývá právem označováno za autorovu ctnost a 
a nejzáslužnější jsou škrty začátku. Až se vám jednou podaří proškrtat 
se až k poslednímu odstavci, kde jste se vytasili se záhadou Čáry 
máry fuk, a potom začnete znovu psát - budu první grratulant.
                                                UFO
                              - 5 -
                                                  47/83  FV SSM