- 11 -
hvězdy blikaly na hranici viditelnosti. Mléčná dráha se změnila 
v rozplihlou mlhu neobsahující jediný záchytný bod. Galaxie pro 
nás přestaly existovat. Takový byl nový svět. Mnohem ošklivější 
než náš původní, ale o to pravdivější.
   Pohled zpět na naše domovské Slunce nás uklidnil. Zářilo teď 
sice v úplně jiné oblasti spektra, ale nacházelo se tam, kde mělo 
být.
    Co dál ? Vyslat zprávu k Zemi ? Vrátit se, když se nám i nejbliž-
ší cíl natolik vzdálil ?
     Zastavila nás sama existence dokonalé iluze. Nepokoušeli jsme 
se však odpovědět na otázku, kdo vytvořil ten obrovský, zpomalený 
záznam kosmu z dob před miliardami let. Druhá otázka se nám zdála 
mnohem jednodušší: Proč jej vytvořil ?
   Ten někdo, mocný, věděl, že se vesmír nezadržitelně rozpíná všemi 
směry obrovskou rychlostí. Uvědomil si, že každá sekunda plyne v ne-
prospěch budoucích kontaktů rozumných bytostí. Vzdálenosti neodvrat-
ně narůstaly a tvořily postupně velice nepříjemnou překážku. Niko-
liv nepřekonatelnou. Přesto bylo nutno u vytypovaných hvězd vytvo-
řit zdání přátelštější varianty skutečnosti a tím podpořit touhu 
budoucích civilizací po hvězdách. A tak člověk vznikl a žil s krás-
nou hvězdnou oblohou nad hlavou a bezmezně po ní toužil.
    Zároveň  ten někdo označil všechny hvězdy, které kdysi považo-
val za pespektivní. I tu naši. Nebylo potřeba žádné hledání, stačil 
jen jediný pohled z místa neovlivněného falešnou iluzí mrňavého ves-
míru a každý hned věděl, kde hledat své rozumné bratry. Nastoupil 
druhý stupeň touhy. Už skutečně poslední ?
   Připouštěli jsme možnost, že jsme si vše mylně vyložili, ale i 
tak jsme k jedné z těch hvězd obrátili svoji loď. Přestože pravděpo-
dobnost našeho návratu byla minimální, hřálo nás vědomí, že se všech-
ny předcházející expedice rozhodly stejným způsoben. Bylo ještě pří-
liš brzy nechat Zemi prohlédnout.
   A pak věřili jsme, že by se člověk na našem místě zachoval úplně 
shodně. Vždyť nás stvořil k obrazu svému . . . . . .