- 15 -

   Doktor dokončil poslední mikropřenos a s úsměvem pohlédl na 
spolupracovníky: "Tak si myslím, že se nám to konečně podařilo."
   Vrchní sestra zvědavě nahlédla do inkubátoru a odkryla dvě řa-
dy zářivých zubů. Neznala sice interjazyk, kterým doktor hovořil 
do mikrofonu, ale chtěla, aby její úsměv viděly ty miliardy účast-
níků přímého přenosu.

   Budova Akademie měla dobrých šedesát pater. Byl to rozsáhlý 
komplex, rozkládající se na poetickém místě nedaleko řeky. Kolem 
byly parky a i v samotné budově byla spousta zeleně. Ostatně sta-
vitelé, navrhující "krabicový styl" minulých staletí, využili 
všech zkušeností a dovedností, aby domy zaplnili svěží zelení a 
zajistili všem podlažím dostatek slunečního světla.
   Doktor Marto kráčel po bílých mramorových schodech dost nejis-
tě. Vůbec nebyl zvyklý na nějaké ovace a teď ho dokonce zvali na 
setkání s největšími světovými kapacitami. Ano, když hovořil do 
intervize, to bylo něco jiného, tam ho nikdo nesledoval přímo a 
kromě toho byl záznam střihový, takže i kdyby on sám selhal, po-
čítač by jeho řeč doplnil. Ale teď ? Nervózně si otřel zpocené 
čelo. Teď tam budou nejznámější osobnosti — anatomové, inženýři 
a dokonce se proslýchalo, že snad sáni prezident Svazu .. . ani si 
netroufal domyslet.
   Chodba byla zavalena zvědavci a novináři, Všichni mu tiskli ruce 
a dělali si snímky, kde jen mohli . . . když jsem začínal, pomys-
lel si nikdo neměl pochopení . . . a ještě mi ztěžovali práci. 
V jeho vzpomínkách však nebyla zatrpklost, snad jen trochu hořkos-
ti.
   Zato dnes je jeho umělá bytost nějvětším objevem století. Dnes.

   Vystoupil na tribunu. Obrovský sál, do posledního místa naplně-
ný lidmi, utichal. Jen tu a tam se ještě ozval zvědavý šepot. Ner-
vózně si otřel zpocené čelo. Začala se mu podlamovat kolena. Ucí-
til nevolnost, ale hned slabost překonal.
   Kamery začaly bzučet a na ochozech na něho začali mávat, aby 
začal. "Už aby byl konec," neklidně se rozhlédl a zhluboka se na-
dechl, aby se uklidnil. Tisíce párů očí ho zvědavě pozorovaly.
   Začal mluvit. Nejprve nejistě, ale jeho hlas získával stále 
větší důraz.
   ". . . netoužím po slávě. Ano, stvořil jsem, dá-li se to tak 
nazvat, inteligentní bytost. Bytost, která je schopna sama uvažo-
vat, sama žít, ale to vůbec neznamená, že se s tím můžeme spokojit. 
Tato bytost se může stát naším neocenitelným pomocníkem, ale také 
naším otrokem. Tato bytost se může stát naším sluhou, nebo příte-
lem a bratrem. Záleží jen na nás.
    A společně s touto bytostí můžeme vykročit do dějin vesmíru. 
Společně jako bratři, z nichž každý má jiné tělo, ale každý doká-
že myslet a cítit." Marto se zhluboka nadechl. Jeho oči se rozzá-
řily zvláštním leskem. Teď už necítil žádnou obavu, žádnou trému. 
"Kdybych se chtěl vyvyšovat," pokračoval,"řekl bych, že si připa-
dám jako bůh. Ano, někdy si tak opravdu připadám, ale tím na sebe 
kladu ještě větší odpovědnost za její další osud." — Mohutný po-
tlesk — "Ano, za osud bytosti, která dokáže vnímat svět, která