Fanziny a samizdat
Podle Possetové je hranice mezi zakázaným a dovoleným (tedy mezi samizdatem a nesamizdatem) vymezena zcela jednoznačně (opět na základě zákona o tisku), přesto ale v totalitních režimech existuje „stále přítomný, ale (v Československu) teprve od poloviny osmdesátých let jasně zřetelný pruh, všeobecně známý jako šedá zóna (také střední zóna).“ (Posset 1991:13). V této zóně vymezuje pět skupin publikací, které nelze řadit jasně buď do oficiální nebo do samizdatové sféry. Sem patří:
1) studentské a školní časopisy
2) skautské a trampské časopisy
3) závodní časopisy a časopisy různých institucí
4) publikace jazzové sekce
5) tzv. dovoz z Polska
(Posset 1991:13-16)
SF fanziny nespadají ovšem ani do jedné z těchto skupin (podobně jako neoficiální publikace různých fanklubů apod.). V jejich případě se totiž jedná o publikace, které jsou jak typickým samizdatem, tak někdy spadají do tzv. šedé zóny a někdy jsou téměř oficializovány. Navíc SF fanziny ze všech tří skupin jsou úzce spjaty a nebyla proto ničím divným vzájemná spolupráce reakcí čistých samizdatů s redakcemi té měř oficiálních publikací (25).
Na základě těchto úvah lze tedy jasně ukázat, že vymezování samizdatu na základě obsahové stránky dané publikace, je nevhodné. SF fanziny totiž byly jak opravdovými samizdaty, tak téměř oficiálně vycházejícími publikacemi. Mezi českými a slovenskými SF fanziny lze rozlišit tři hlavní skupiny:
a) opravdové samizdaty – tj. publikace, které byly ‚vydávány‘ jedním člověkem nebo skupinou, která nebyla kontrolována ani kryta žádným oficiálním orgánem (např. SSM, ROH, Svazarm, školy, závody…) – sem patří asi čtvrtina SF fanzinů (např. publikace SFKLaser, SFK Winston Smith)
b) publikace, u nichž je sice uvedeno, že byly vydávány např. ZO SSM, ZO Svazarmu apod., ale jednalo se pouze o fiktivní krytí, dané personálním spojením editorů s danou institucí. Přesto ale nedocházelo k žádné kontrole a mnohdy daná organizace o existenci ‚své‘publikace ani nevěděla (zhruba polovina veškeré fanzinové produkce)
c) publikace, které byly ‚oficiálně‘ vydávány různými organizacemi (např. SSM), byly kontrolovány a svým způsobem (byť většinou formálně a mnohdy následně) cenzurovány a schvalovány (pouze malá část – např. pražský SF, teplický Sci-fi apod.)
Přes všechny rozporné názory a těžkosti s analýzou a zařazením SF fanzinů je nutné přiřknout této oblasti nezávislé kultury v době totality řadu pozitivních výsledků. Jako jedna z mála oblastí kultury se totiž SF fandom vyvíjel nezávisle na jakýchkoliv stranických a státních plánech v oblasti kultury a dával tak šanci opravdu svobodného a volného rozvoje. Cíl vydavatelů fanzinů byl totiž stejný jako u vydavatelů samizdatu – „pracovat nezávisle na kontrole zavedené stranou a státními institucemi a překračovat hranice jištěné státní cenzurou“ (Loeber 1973:3). Právě v tom spočívala role celého fandomu v socialistických zemích, proto je možno stavět SF fanziny do stejné řady se samizdaty politickými. Vždyť i díky zkušenosti v oblasti fandomu se řada bývalých aktivních SF fanoušků objevila v řadě politických funkcí v zemích bývalé střední a východní Evropy (Bulharsko, Rumunsko, Slovinsko, Polsko, Rusko, Arménie, i bývalé Československo).
Poznámky:
(25) nebylo proto překvapením, když se v roce 1988 dokonce v oficiálním tisku (Kmen) tehdejší šéfredaktor Světové literatury a SF autor Zdeněk Volný úplně mimoděk zmínil, co si o jeho posledních dílech myslí čistě samizdatový Interkom
|
