V Sovětském svazu, kde oficiálně vycházelo relativně velké množství SF literatury (včetně řady překladu angloamerických autorů), bylo nemálo autorů SF, kteří publikovat nemohli, nebo jim vydávání jejich děl bylo všemožně ztěžováno (sem patřili nejen politicky činní Andrej Siňavskij neboli Abram Tertz, Julij Daniel alias Nikolaj Aržak a Ukrajinec Oleš Berdnyk, ale také jinak běžně publikující bratři Arkadij a Boris Strugačtí, jejichž některá díla ze 60. a 70. let vyšla v SSSR oficiálně až na přelomu 80. a 90. let. V podstatě shodná situace byla ve všech socialistických zemích: za výjimku (co se týče SF) lze považovat Rumunsko v 60. letech (4) a Polsko a Maďarsko druhé poloviny 80. let.

Hlavní rozdíl mezi západními a východními fanziny tkví v jejich kvalitě. Zatímco na západě se schopný editor, autor či kritik objevený ve fanouškovském hnutí záhy profesionalizoval (fanziny tím logicky ztrácely ty nejlepší a nemohly v žádném případě konkurovat profesionálním publikacím), v bývalých socialistických zemích se z důvodu potlačování SF tito autoři prosadit nemohli, což umožňovalo zvýšení kvality fanzinů často nad úroveň běžné profesionálně publikované produkce SF.

Právě svou úrovní se východoevropské fanziny liší od svých západních vzorů, které se „zřekly jakýchkoliv profesionálních aspirací výměnou za informativnost a aktivní vztah se čtenáři“ (Nicholls 1979:215). Cílem většiny vydavatelů ve východní Evropě bylo totiž vyplnit vakuum na trhu – svou prací toužili nahradit neexistující profesionální časopis, být nakladatelem a redaktorem a hlavně – seznámit čtenáře s tím, s čím je oficiální nakladatelé seznámit odmítají či nemohou.

První východoevropské fanziny pocházejí z Maďarska (z roku 1968) (5), ale brzy se centrem SF fanzinů stalo Polsko (první fanziny vyšly v roce 1976) (6) a v druhé polovině 80. let také Československo. Neočekávaně vysoký počet titulů vyšel i v Rumunsku (7), zatímco v Sovětském svazu, Bulharsku a NDR bylo vydáno jen několik málo titulů (8). Jediná země, kde sice existovaly neformální skupinky přátel SF, ale nikoliv fanziny, je Albánie. (9) SF existovala i v mimoevropských socialistických zemích: o situaci v severní Koreji žádné informace nemáme, ve Vietnamu občas SF vycházela, kluby ani fanziny vsak nevznikly, (10) na Kubě a v Číně SE „relativně“ prosperovala a nikdy proto – jak se zdá – nedošlo ke vzniku SF fanzinů. (11)

Ani v jedné bývalé socialistické zemi zatím neexistují odborná zpracování historického vývoje fanzinů. Jediné, co zatím bylo uděláno, jsou – jistě velmi neúplné – bibliografie samizdatové SF produkce, o něž se většinou postarali sami fanoušci a které byly vydány – jak jinak – také jako samizdat (12): Polsko Sedeńko 1986, 1987) a NDR (Erey – Neumann 1990). V Československu (Olša, jr. 1988, 1990) a Maďarsku (Fehér 1988, částečně též Bezerédy – Csiszár 1979) byly bibliografie vydány polooficiálně, zatímco oficiálně byly fanziny bibliograficky zpracovány dosud pouze v Rusku (Čertkov 1990) a Rumunsku (ovšem pouze částečně v Ceraceanu et all. 1988). Úroveň bibliografií je logicky velmi rozdílná a bez kontroly jednotlivých titulů de visu je jejich přesnost dosti diskutabilní. Tato oblast východoevropské nezávislé kultury tedy stále leště zůstává bílým místem pro výzkum.

(4) na první pohled se rumunská situace může zdát zvláštní, ale logika vývoje politického a kulturního útlaku v Rumunsku se výrazně liší od reality v ostatních socialistických zemích. Léta 1953–57, 1960–65 a 1965–68 jsou obdobími liberalizace, zatímco „doba ledová“ nastává až po roce 1971 – v té době mj. také zanikl do té doby jediný rumunský profesionální SF časopis, první v socialistických zemích – blíže viz Gabanyi (1975)

(5) do konce 80. let více než 25 titulů periodik a několik jednorázových publikací

(6) ke stovce titulů periodik a několik set jednorázových publikací v nákladech mnohdy převyšujících několik tisíc výtisků

(7) známo je ke dvěma desítkám titulů a několik jednorázových publikací

(8) v SSSR ovšem hojně nahrazeny množstvím strojopisných překladů zahraničních SF románů – po technické stránce se sovětské fanziny jen výjimečně lišily od ostatní tamní samizdatové produkce. Za zmínku stojí i fakt, že se jednalo prakticky pouze o ruský psané materiály, fanziny v jiných jazycích SSSR byly výjimečné

(9) na základě informací albánského autora Thanase Qeramy

(10) na základě rozhovoru autora s vietnamským SF autorem Viet Linhem (Hanoj, květen 1994)

(11) v Číně sice vyšlo několik SF povídek v samizdatech z období tzv. Pekingského jara 1979 (Chen 1982:86-88), ale o specializovaných SE samizdatech se žádné vydané zdroje (Goodman 1981, I-mi 1986) ani místní fanoušci (z rozhovorů autora s čínskými SE autory, Čcheng-tu, červen 1991) nezmiňují. Na Kubě v poslední době údajně vycházejí SF texty na disketách

(12) nejinak je tomu u samizdatů politických. V býv. SSSR např. donedávna z pochopitelných důvodů neexistovalo historické zpracování tohoto fenoménu, a jediní, kdo se o to pokoušeli (dokonce už v roce 1971 v periodiku Obozrenie) byli právě sami vydavatelů samizdatů (viz Kronika bieźacych wydarzeń 1974:133, 210–211)