K tomu, abychom mohli fanziny zařadit do celého spektra samizdatových publikací, je třeba si položit základní otázku: co je samizdat a co jím už není? Názory autorů, kteří se touto otázkou zabývali, se diametrálně liší. Někteří se totiž snaží samizdat popsat na základě stránky obsahové, jiní zase hledají vnější formální rysy, které ho – podle nich – charakterizují.

První se o teoretický popis samizdatu (samozřejmě pouze ruského) pokusil Julius Telesin. Jeho pojetí samizdatu je velmi široké a mohly by do něj zapadnout i SF fanziny. Telesin vypočítává celkem třináct oblastí, v nichž se samizdat objevuje (Telesin 1973:26-27), čímž výrazně překračuje úvahy většiny dalších autorů, kteří za samizdat považují jen malou část celého spektra neoficiálních publikací. Ti jako by zapomínali, že samizdat je od „sam-izdatěl“ a každá neoficiální publikace musela mít právě takového „samo-vydavatele“. Přestože si ale všímá nejasností samého pojmu – „Nedostatek zavedené terminologie ovlivňuje samu koncepci samizdatu. Není jasné, zda každý napsaný text je samizdatem, nebo se samizdatem stává teprve, když začne být rozmnožován.“ (Telesin 1973:26) – které pozdější autoři nevidí, nepokouší se o žádné zobecnění.