„Nebylo to politické hnutí ale v zemi, v níž všechno (…) a všichni patří státu, byl takový protest pochopen jako politicky nepřátelský. (…) Přesto se ale nepodařilo dosáhnout globálního vítězství nad ‚kulturní opozicí ba spíše naopak postupně se začleňovala do proudu oficiálního umění, čímž sama podléhala modifikaci, ale současně také modifikovala onen oficiální proud (…) Režim se smířil s její existencí a jakoby nad ní mávl rukou, čímž její opozičnost zbavil politického náboje, který jí předtím sám dal, když se s ní pustil do boje.“ (Karsov – Szechter 1972:10)

Tuto charakteristiku sovětské alternativní kultury lze použít i pro popis fandomu a jeho činnosti ve většině bývalých socialistických zemí. Činnost fandomu nebyla totalitní mocí nikdy oficiálně povolena ani podporována, ale pouze trpěna (17). Fanoušci SF nikdy nepatřili ke skupině nebezpečných živlů, ale jejich aktivita (z pohledu socialistického státu zcela jistě nadměrná) je záhy vydělila ze skupiny lhostejné elementy a přiřadila do skupiny potenciálně nebezpečných (18). Právě tento útlak stmelil východoevropský fandom (nejen v rámci jedné země, ale i v mezinárodním měřítku), a ten se tak stal svébytnou subkulturou, která už svou samotnou existencí bojovala proti totalitnímu systému - především tím, že mobilizovala lidi a dávala jim to, čeho se jim nedostávalo – možnost seberealizace.

Fanziny se tak staly souputníky politických a kulturních samizdatů prezentujících alternativní kulturu a způsob života. Proto pro SF fanziny platí i následující citace patřící sovětskému samizdatu: „Jeho nejvýznačnější funkcí vždy bylo (…) sloužit vlastnímu kruhu /těch/, kdo chtěli psát a číst to, co nebylo možné v oficiálně povolených hranicích, které byly vymezeny pro psané slovo. (…) Samizdat dal šanci stovkám či tisícům občanů seznámit se s jejich vlastní literaturou, umožnil (…) autorům překročit meze oficiální cenzury (…)‚ aby mohli vyjádřit, co chtějí říci a - být slyšeni.“ (Woll – Treml 1978:IV)

Fanziny měly pro fandom stejnou důležitost jako samizdaty pro politickou opozici, přesto je jejich význam dosti podceňován a jejich existence ignorována. Samizdaty politické a z oblasti alternativní kultury se na – dle jejich názoru – podřadnou SF vždy dívaly skrz prsty a tento stav trvá i nadále. Pravděpodobně právě z těchto důvodů se o SF fanzinech ve svých pracích o samizdatu nezmiňují autoři spjatí s politickým disentem (Feldbrugge 1975. VVK 1983, Dalos 1986, Kaminsky 198. Pehe 1989, Skilling 1989, Grigoryants 1990 (19), Burian et all. 1991 etc.) an alternativní kulturou (např. Pehe 1988). Stejně tak i specializované bibliografie a slovníky fanziny buď beze slova pomíjí (Woll – Treml 1978, Brabec et alt 1982, Preibisz 1982, Prečan 1988, Hanáková – Zápotocký 1991, Posset 1991. Czachowska - Dorosz 1991) anebo se o nich zmiňují pouze jako o sice neoficiálně vydávaných textech, ale motivovaných čistě zájmem o zisk (!) a proto pomíjeníhodných (Kamińska 1988) (20). Pouze výjimečně se pro SF fanziny najde několik málo slov, která ovšem ještě více situaci zatemní (Alexeyeva 1984) (21). Jedinými popisy SF samizdatů tak zůstávají izolované práce osob zevnitř fandomu (Světelné roky 1985. Karbusický 1987, Olša, jr. 1995), které však nepřekračují hranice žánru.

Science fiction samizdaty jsou tak v souvislosti se samizdaty politickými či kulturními zmiňovány jen tehdy, jedná-li se de facto o samizdat politický, který si jako svou formu vyjádření vybral žánr SF, či tvorba SF byla jen jednou z několika činností daného autora, který se ale především angažoval na půdě politické. (22)

(18) v Sovětské svazu byl v první polovině 80. let několika fanouškům za jejich aktivní činnost v klubovém hnutí zakázán výkon jejich povolání a v Polsku kolem roku 1986 dokonce došlo k několika soudním přelíčením s vydavateli samizdatových SF publikací. Obžaloba byla vždy postavena na základě obvinění z domnělého spáchání hospodářských trestných činů

(19) zmiňuje se sice o „umělecko-literárním samizdatu v Moskvě,“ ale mluví jen o samizdatech literárního undergroundu, rockových a filmových, přestože SF samizdaty byly v té době mnohem rozšířenější a měly i delší tradici než jím zmiňované

(20) „Pominula jsem všechny publikace pornografické, snáře a typickou jarmareční literaturu, a také knihy popularizující alternativní medicínu atd., které byly vydávány jedině z důvodů komerčních.“ (Kamiňska 1988:13)

(21) „V 80. letech se v SSSR objevilo hnutí punk. Podobně se rozvíjely i společnosti jógy, Hari Krišna, a dalších, kteří komunikují s mrtvými a civilizacemi z jiných planet.“ (Alexeyeva 1984:397)

(22) sem patří především politické pamflety, které přijaly háv SF – ve všech socialistických zemích vyšel samizdatově např. Orwellův 1984. Z původní tvorby lze do stejné skupiny řadit např. Dalosův 1985 (Maďarsko), díla Tadeusze Konwického (Polsko), romány Invalidní sourozenci nebo Afghánistán Egona Bondyho (Československo) nebo trilogie Žlutá hrozba autora kryjícího se pod pseudonymem Pao Mi (Čína) (Olša, jr. 1995–96). Specifický je SF politický comics Octobriana (Sadecky 1971), jehož pravost řada představitelů ruského disentu po právu popírala (údajně jej ze SSSR propašoval Čech P. Sadecký), jiní – např. autor románu Babí Jar A. Kuzněcov tvrdili, že „tento druh podzemní politické pornografie byl v Rusku velmi častý“ (cit. podle Howard 1971:10) a skupin jako byla tzv. Progressive Political Pornography, která měla být kolektivním tvůrcem superhrdinky Octobriany, bylo prý více, ale jejich existence zůstávala odborným tiskem nepostřehnuta