Podstatně přijatelnější teorie o tom, co je to samizdat, nacházíme u autorů, kteří si více všímají formální stránky neoficiálně publikovaných děl. S teorií puristů o samizdatu jako díle přepisovaném na psacích strojích nesouhlasí Stevanovicová a Wertsman: „Termíny ‚neoficiální literatura‘ a ‚samizdat’ (…) se většinou vztahují ke strojem psaným textům. (…) Samizdaty jsou autorem většinou napsány ve dvou či třech kopiích a pak přepisovány každým, kdo texty uzná za hodné takového úsilí (…) Práce existující ve čtyřech výtiscích nelze přece považovat za ‚vydané‘.“ (Stevanovic – Wertsman 1987:7)

Američan Loeber (1973) za samizdat považuje vše, co není oficiálně vydáno: jeho vymezení samizdatu je dáno v dané zemi platným zákonem o tisku - vše, co takovým zákonem není povoleno a přesto vychází, je pro něj samizdat.

Podobně uvažuje Possetová, když k vymezení samizdatu dochází na základě negativního vymezení: „Tyto písemnosti nejenže nesmějí být registrovány u úřadů, ale nesmějí obsahovat ani žádnou informaci, že byly orgánem nějaké oficiální organizace, svazu, jednotlivcem či skupinou osob povoleny.“ (Posset 1991:13)

Jelikož chápání pojmu samizdat se tak diametrálně liší, mnohdy dochází k paradoxní situaci, kdy jasně nepolitický neoficiální tisk je mezi samizdaty řazen jen proto, že byl ‚vydán‘ autorem s disentem spjatým, zatímco i politicky kritické texty ‚vydané‘ kýmsi zpoza ‚kruhu zasvěcenců‘ jsou vylučovány. Správně k tomu poznamenává Possetová: „Nebylo by správné stavět samizdat do stejné roviny s politickou opozicí nebo s disentem. Samizdat se nekryje s hranicemi často citovaného ‚ghetta Charty 77‘. Dokazuje to skutečnost, že převládá krásná (a nikoliv politická) literatura, navíc aktivní samizdatová produkce sahá daleko za okruh signatářů Charty 77.“ (Posset 199 1:9)