Fanziny
Digitalizované fanziny        Souvislosti        Seznam fanzinů        Obálky fanzinů        karel506@post.cz        Navštivte nás na Facebooku  
 
první strana předchozí strana na úvod fanzinu další strana poslední strana

Samizdat a politika

Většina autorů píšících o samizdatu vychází z disentu, proto vidí jasnou spojitost mezi politickou opozicí a samizdatem. Tito samizdatoví puristé považují za samizdaty pouze díla politicky angažovaná, čímž ovšem vyřazují řadu děl viditelně apolitických napsaných ale politicky angažovanými autory a proto oficiálně nevydaných.
Část teoretiků považuje za samizdat dokonce jenom ta díla, „která byla nějakým způsobem otestována a veřejností přijata, což se projevuje faktem, že začínají být dále rozmnožována.“ (Woll – Treml 1978:X). To možná platí pro samizdaty zemí, kde jedinou formou rozmnožování bylo přepisování na psacích strojích, nikoliv ovšem pro některé české a slovenské samizdaty (např. církevní) a především samizdaty polské, které byly často tištěny ofsetem, mívaly tak vysoké náklady a byly zejména ve druhé polovině 80. let natolik lehce dostupné, že jejich další kopírování bylo proto naprosto bezpředmětné.
Mnohdy je samizdat spojován s bojem proti komunismu – i to je ovšem nevhodné zúžení. Stejné rysy, charakter i cíle jako samizdaty z kruhů kolem Charty 77 měly třeba antifašistické publikace Komunistické strany Československa za druhé světové války nebo antikolonialistické tiskoviny vydávané v 60. a 70. letech mozambickými partyzány. Dalším argumentem puristů proti zařazování řady neoficiálně vydaných publikací mezi samizdaty je fakt, že v nich mnohdy vyšly práce, které byly dříve či později vydány i oficiálně, popř. reprintována díla, která oficiálně vyšla, ale byla již nedostupná z jiných než politických důvodů. To se ovšem stávalo i autorům puristy považovanými za samizdatové (23).
Jindy jsou za tvůrce samizdatové literatury považováni „pouze ti autoři, jejichž práce – bez ohledu na žánr, či literární nebo politické afilace – byly odmítnuty (…) cenzorem“ (Stevanovic - Wertsman 1987:7). Podobnou teorii razí i V. Prečan: „Pojmem samovydavatelské materiály‘ (samizdat) se rozumějí všechna díla dokumentárního nebo literárního charakteru sepsaná (…) jednotlivci nebo skupinami osob a jimi také rozmnožovaná, která však v zemi svého vzniku nemohla být z cenzurních důvodů publikována či rozšiřována oficiálními sdělovacími prostředky.“ (cit. podle Posset 1991:13). Ani s těmito teoretiky však nelze souhlasit – neuvědomují si totiž, že taková argumentace nemá žádné opodstatnění, protože většina prací vydaných v samizdatu se k cenzorovi nikdy nedostala. Jejich tvůrce totiž lehce dokázal postřehnout, co mohlo vyjít oficiálně a co už ne… A naopak – řada děl (která za samizdat nepovažují) nevyšla jen proto, že se jakémusi cenzorovi nezdála dostatečně ‚bezpečná‘ (24), popř. se vůbec nejednalo o cenzuru v pravém slova smyslu, ale spíše o obecný nedefinovaný ‚odpor‘ vůči některým žánrům literatury (třeba SF).

Poznámky:

(23) to se ovšem dělo i u politických a literárně-kulturních samizdatů, např. v SSSR, kde řada děl Anny Achmatovové vyšla nejprve v samizdatu, ale záhy nato i oficiálně (viz Woll – Treml 1978:X), nebo i Československu (díla Jaroslava Seiferta)
(24) o pozici SF na hranici únosného hovoří i to, že ještě v roce 1987 byl skartován celý náklad SF románu Ludmily Freiové Odkud přišel Silvestr Stin? (nakladatelství Svoboda, později vydán jako Datum narození nula), nebo zrušení komise pro vědeckofantastickou literaturu při svazu spisovatelů, které bylo mj. odůvodněno přílišným přátelením se ‘prověřených‘ spisovatelů s – slovy tehdejšího předsedy svazu - „fašizující mládeží“ tedy SF fanoušky
Obálka fanzinu Slan Obálka fanzinu Bonsai Obálka fanzinu Prit