robot nespal. Byl nepochybně mrtev. Všechno je naruby, pomyslel si. 
Roboti přece nemohou spát ani umírat!
   Znovu zaslechl hluk. Budova se dál bortila, a na louce se roze-
zpívala tráva, jak do ní dul vítr. Nastavil uši a snažil se zaslech-
nout myši v jejich chodbičkách, ale teď právě byly zticha. Cítil, že 
jsou vzhůru. Zřejmě také cítily, že tu něco neklapalo, protože se 
skryly do koutku a číhaly.
   Vtom najednou zaslechl jiný zvuk. Bylo to nejdříve tiché šumění, 
které tu předtím nikdy neslyšel.
   Rázným pohybem zvedl filtry, prudce vstal - a uviděl přímo před 
sebou kosmickou loď, která zrovna přistávala na louce.
   Myšky vydššeně prchaly k nějakému jistějšímu úkrytu. Loď stanula. 
Vypadala jako chmýří, které se vznáší těsně nad zemí, dříve než 
nakonec spadne.
   Jenkins se prudce zvedl a zbystřil smysly: nic však nezjistil. 
Kovový trup lodi byl stejně neproniknutelný jako Budova, dokud se 
nezbortila sama.
   Zůstal stát na dvoře, ztuhlý překvapením. Bylo se také čemu divit! 
Dodneška se nic neobvyklého nestalo; Den míjel za dnem, rok za rokem, 
století za stoletím a ničím se od sebe nelišily. Čas plynul jako 
poklidná řeka, bez obratu i vzruchu. A tu máš - dnes se Budova začala 
řítit a přistála tu kosmická loď!
   V trupu lodi se objevil otvor a z něho kdosi spustil žebřík. Po 
příčkách sestoupil robot a zamířil rázně k domu Websterů. Zastavil 
    se na zápraží a řekl: "Zdravím vás, Jenkinsi. Věděl jsem, že 
vás tady najdu."
   "Vy jste přece Andrew, viďte?"
   Andrew se tichounce zasmál: "No ne, vy jste na mě nezapomněl..."
   "Nikdy na nic nezapomínám," řekl Jenkins. "Vy jste odletěl posled-
ní. Se dvěma dalšími roboty jste sestrojili dokonalou loď a opustili 
jste Zemi. Viděl jsem vás, jak odlétáte. A co jste tam našli?"
   "Dříve jste nám přezdívali divocí roboti," odtušil Andrew. "Že 
jste si to tehdy myslel? Že jste nás měl za blázny?"
   "Spíše za výstředníky," opravil ho Jenkins.
   "A co vy? Nejste vy taky tak trochu... výstřední?" otázal se 
Andrew. "Žít tak jako vy - ve snu, ve vzpomínkách... Nejste z toho 
už unaven...?"
   "Unaven - to se nedá říci," vydechl Jenkins.
   “Andrewe, mravenčí civilizace je zničena", pokračoval. "Jsou 
všichni mrtvi a Budova se rozpadá."
   Tím líp pro Joea," prohlásil Andrew. "Tím lépe pro Zemi. Teď už 
tu není vůbec nic."
   "Ale ano. Jsou tu myši", odpověděl Jenkins."A je tu dům Websterů.."
   Vzpomněl si na den, kdy dostal od psů nové tělo jako dárek k na-
rozeninám. Blyštilo se novotou a staré vedle něho vypadalo jako 
nějaké haraburdí.
   Žádné kladivo je nemohlo zkroutit, žádný kovář by je nemohl 
roztavit, bylo odolné proti rzi a především bylo vybavené  smyslovým 
vnímáním, o jakém se mu ani nesnilo. Ještě pořád ho nosil a stále se 
blýskalo. Stačilo jen trochu vyleštit hrudník, aby na něm znovu 
zazářila vyrytá písmena:"Pro Jenkinse - od psů."
   Viděl, jak lidé odešli na Jupiter a změnili se v cosi nelidského, 
viděl, jak si Websterové v Ženevě zvolili spánek bez konce, viděl, 
jak se psi i ostatní zvířata odebrali do světa skřítků a teď byl 
svědkem, jak vyhynuli i mravenci.
   Překvapilo ho, jak ho poznamenala skutečnost, že mravenci zmizeli. 
Jako kdyby tím někdo udělal definitivní tečku za Románem o planetě 
Zemi.
   Jsou tu ještě myši, řekl si. Myši a dům Websterů. A teď ještě 
/aby byl úplně přesný/ tu stál na louce vesmírný koráb. A tím to 
skončí? Zaplatil už svůj dluh? Měla i věrnost nějaké meze?

                              - 10 -