Mravenci existovali od jurského období, tedy už 180 miloónů let, 
ne-li déle. Celé milióny let před vznikem prvních předků člověka 
vytvořili mravenci jakýsi společenský řád. V civilizačním postupu se 
příliš daleko nedostali; vytvořili si svůj řád a ten pak zachovávali 
na neměnném stupni. Ale znamená to, že toto stadium nedovedli překro-
čit anebo se jim prowtě jen nechtělo? Dosáhli určitého stupně jistoty 
a s ním se spokojili po celé jurské období i po několik dalších 
miliónů let.
   Joeova kopule tuto jistotu a bezpečnost ještě upevnila a tím jim 
poskytla možnost dalšího vývoje. Pokud se ovšem ukáže, že jsou další-
hovývojo schopni. Ukázalo se, že Joeovy naděje nezklamali. Přesto 
však, říkal si Jenkins, pojem bezpečí a jistoty u nich hraje prvořa-
dou roli. Nikdy neučinili jakýkoli pokus zbavit se ho. Zřejmě je to 
nikdy nenapadlo a tato fixní idea bezpečí je nakonec zabila.
   V délce zahřměl výbuch, který se ozvěnou vracel znovu a znovu. 
Zeď se nezadržitelně bortila dál.
   Co asi může takový mravenec vůbec chtít? tázal se Jenkins. Co je 
může zajímat, kromě jejich bezpečí? Jistě, shromažďovali potraviny, 
těžili nerosty - ale to byly jen další projevy této posedlosti. 
Snad to bylo dokonce jakési náboženství - ta noha na vrcholku 
mraveniště mohla být i náboženskýmsymbolem. I v duchovní oblasti 
hledali stále jen bezpečí.
   A co dobytí vesmíru? Možná, že mravenci "dobyli vesmír". Vždyť 
tak malým tvorům jakými byli mravenci, musela připadat celá Země 
aspoň jako galaxie. Tuto "galaxii" dobyli a o existenci jiných vůbec 
nepřemýšleli. Tím, že dobyli tuto, získali rovněž jakýsi pocit bezpečí.
   "Ale tak tomu přece není" uvědomil si Jenkins. Přikládal těmito 
úvahami mravencům lidské myšlení a oni možná "uvažovali docela jinak. 
Mohli napříkald mít v mozku nějaké zvláštní látky, které určovaly a 
motivovaly jejich jednání a které byly pro jejich druh charakteris-
tické.
   S hrůzou si uvědomil, že při těchto pokusech pochopit mravenčí 
myšlení vlastně oživil myšlení lidské. Šel k nejbližšímu křeslu, 
posadil se a pozoroval, jak se Budova hroutí jako domek z karet.
   Přece jen tu však člověk něco za sebou zanechal, připomněl si Jen-
kins. Zanechal tu po sobě roboty i psy. Nu, a mravenci, co ti zane-
chali světu? Zdálo se, že nic hmatatelného, jenže kdo to mohl vědět?
   Člověk se toho nikdy nedopátrá, řekl si Jenkins. Ba ani žádný 
robot, protože roboti byli vlastně také lidmi. Nebyli sice z masa a 
kostí, ale svou podstatou se v mnohém lidem podobali.
   Mravenci si vytvořili svůj způsob života v jurském období /nebo 
snad ještě dřív/ a udrželi ho po milióny let v neměnné podobě. Snad 
proto museli nakonec ztroskotat. Tak pevně si vtiskli snahu o zachová-
ní stability a bezpečí do svého vědomí, že se z něho už nekokázali 
vymanit.
   "A co já?" položil si naléhavou otázku. "Nejsem snad svázán se 
způsobem života zmizelých lidí stejně pevně jako mravenci se svým 
vlastním? Žil už téměř milión let /třeba ne tolik, ale rozhodně už 
velmi dlouho/ mimo lidskou společnost - žil jen ve svých vzpomínkách. 
Nyní si uvědomil, že tímhle způsobem života jen obnovoval staré 
zvyky a způsoby.
  Jenkins odpočíval ve svém křesle a uvažoval. Poznání, k němuž dos-
pěl, ho však dosti znepokojilo a neméně ten fakt, že byl podobných 
myšlenek vůbec schopen.
   "Nikdy nemůžeme nic vědět," pronesl nahlas. "Nikdy nevíme, kým 
vlastně jsme."
Uvelebil se v křesle a napadlo ho přitom, že to je dost zvláštní 
poloha pro robota. Nemíval ve zvykusedět; to se zase projevila lidská 
stránka jeho osobnosti. Zabořil hlavu do dlaní a před oči spustil 
optické filtry, aby ho světlo nerušilo. Mohl bych teď spát, řekl si, 
ale k čemu by to bylo? A co ten robot  u mraveniště... Ba ne, ten

                               - 9 -


                                               38/83 FV SSM