"střechou této podivné stavby. V této části totiž nebylo nic, co by 
připomínalo poschodí; Jenkins mohl dohlédnout do výšin až k nejvyš-
ším vrcholům Budovy.
   Udělal pár kroků a zkameněl překvapením. Budova vypadala na první 
pohled jako naprosto prázdná, ale záhy se přesvědčil o opaku. Zem 
tu byla přímo poseta jakýmisi zrůdnými mraveništi. Všechna měla na 
vrcholu něco na způsob kovového krytu matně se blýskajícího v 
chabém světle ze "stropu", a v každém z nich bylo tu a tam vidět 
malinké "silnice!" Zdálo se však, že celá tato miniaturní cestná síť 
je nyní k ničemu; silnice byly místy přerušené nebo smazány padajícím 
materiálem mraveniště. Byly tu i maličké komíny, ale z žádného se 
nekouřilo: všechny byly téměř dokonale rozpadlé.
   A po mravencích nebylo ani vidu, ani slechu.
   Jenkins opatrně překračoval trámy, které sloužily jako cesty mezi 
mraveništi, a postupoval stále hlouběji.
   Ale všechna další mraveniště byla jako to první - napůl rozpadlá, 
s neprůjezdnými cestami a rozbitými komíny. Ani známky života.
   A pak najednou uviděl ozdobu, namalovanou na všech krytech a snad 
poprvé za svůj dlouhý život se hlasitě rozchechtal. To se mu ještě 
nikdy nastalo; aspoň on, který si zakládal na své pověsti seriózního 
a věrného robota, si na nic takového nevzpomínal - ale teď stál 
uprostřed prázdných mravenišť,křičel smíchy jako blázen a ne a ne 
přestat.
   Poznal Joevu nohu! Byla to noha toho šíleného mutanta Joea!
   Tak dávno už na něho zapomněl! Přece tedy může na něco zapomenout, 
říkal si. Ale teď si znovu vzpomněl na tuto pověst, která ovšem byla 
naprosto pravdivá. Jenže to bylo už tak dávno... Tehdy skutečně 
existoval mutant jménem Joe. Copak se asi stalo s mutanty, jako byl 
on? Asi moc ne, říkal si. V oné době jich bylo velmi málo a další 
nevznikli. A svět existoval dál bez nich.
   Tedy, přesně tak to nebylo, protože teď tu byli Joeovi mravenci. 
Podle dávného podání začal experimentovat s mravenci: přikryl mrave-
niště jakýmsi kopulovitým krytem, topil mravencům, a snad i jim 
jinak pomáhal. Jak, to nikdo kromě mutanta nedovedl pochopit.
   Změnil mravencům jejich obvyklé životní prostředí a ti jako by 
zahlédli odlesk slávy, které by mohli dosáhnout. Vytvořili si jakousi 
svéráznou mravenčí civilizaci i kulturu. Pokud lze u mravenců vzhle-
dem k jejich inteligenci o "Kultuře" vůbec mluvit. Joe se později 
vrátil a mraveniště rozkopal, jejich kryt rozbořil a zdálo se, že 
tím přišlo všechno nazmar. A odkráčel se svým cynickým smíchem, 
který ho tak dobře charakterizoval.
   Odešel a o zničené mraveniště se už nestaral. Jenže právě tím, že 
mraveniště rozkopal, způsobil, že se jeho obyvatelé vydali na cestu 
slávy. Protože mravenci se od té doby už nikdy nevrátili ke svému 
primitivnímu způsobu života. Zahájili tvrdý boj, aby si dokázali 
získané výhody podržet. Stejně jako když se v pleistocénní době ledo-
vé urychlil vývoj druhu Homo sapiens, kopnutí lidského mutanta Joea 
urychlilo vývoj mravenčího druhu.
   O tom všem Jenkins přemýšlel, když tu se mu mihla hlavou znepokojující 
myšlenka: Jak to, k čertu, mohli mravenci vůbec vědět? Mohli 
snad někteří z nich před dávnými a dávnými časy být svědky onoho činu; 
mohli ho snad pozorovat? Měli snad mravenci nějakého hvězdáře, který 
viděl ve svém teleskopu, jak přilétla z neznáma - lidská noha? To 
nedávalo žádný smysl; sotva mohli existovat u mravenců hvězdáři! 
Ovšem jak je tedy možné, že si ve svém vědomí spojili tuto neznámou 
věc, která se na ně snesla odnikud na kratičký okamžik, s počátkem 
jejich vývoje i kultury?
   Jenkins zamyšleně potřásl hlavou. Odpovědi se snad nikdy nedočká, 
říkal si. Ale mravenci přesto pochopili? Jak jinak lze vysvětlit, že 
na vrchu každého mraveniště vyobrazili tento mystický obrazec - 
lidskou nohu. Byl to mystický obrazec, anebo náboženský symbol?

                              - 7 -

                                               40/83 FV SSM