cíle, říkal si Jenkins. Byli pryč už tak dlouho, že po tolika stole-
tích zapomněl, kdy vlastně dolétli. Nevěděl to a nikdy se to už 
nedoví, protože se již před dlouhou dobou rozhodl, že ze své mysli 
vymaže pojem času. Jinak by neměla existence v takovémto světě žádný 
smysl, říkal si. Teprve mnohem později si uvědomil, že se tímto způ-
sobem snažil zapomenout. Ale bylo to marné. Zapomenout nemůže, je od-
souzen k tomu, aby si stále všechno pamatoval. Znovu se mu vynořily 
v paměti nečekané a zmatené útržky minulosti.
   Jsou tu jen myši a on, pomyslel si. A ovšem mravenci. Ale ti 
vlastně nic neznamenali. S nimi žádný kontakt navázat nedovedl, přes-
tože jeho tělo, které dostal od psů jako dárek k narozeninám, mělo 
neobyčejně vyvinuté smysly a zcela zvláštní schopnosti, zůstala pro 
něj Budova naprosto uzavřena. Neměl ani tušení, co se za jejími zdmi 
vlastně odehrává.
   Šel loukou a vzpomínal na onen památný den, kdy odešli poslední 
psi.
   Zůstali s ním tehdy mnohem déle, než by to smysl pro konvence nebo 
prostá věrnost vyžadovaly. Tehdy si je kvůli tomu trochu dobíral, 
ale teď, po tak dlouhé době, ho to přece jen těšilo.
   Tehdy seděl na dvorku a vyhříval se na sluníčku. Všichni psi přiš-
li k domu na vršek a postavili se před ním d o řady.
   "Odcházíme, Jenkinsi," prohlásil ten, který stál úplně vpředu. 
"Náš svět se stále zmenšuje a my už nemáme dost místa, kde bychom 
mohli běhat.."
   Jenom kývl hlavou, protože to už dlouho očekával. Divil se, že 
k tomu nedošlo už dříve. "A co vy, Jenkinsi?" otázal se pes.
   Jenkins zavrtěl hlavou. "Musím tu zůstat," odpověděl. "Moje místo 
je zde. Musím tu zůstat S Webstery."
   "Ale vždy žádní Websteři tu už nejsou."
   "Ale ano," odporoval Jenkins. "Pro vás možná ne, ale pro mě tu 
jsou stále. Vidím je všude kolem - v domě na kopci i tady v těch 
stromech. Bydleli pod touto střechou, a tudy všude se rozléhaly 
jejich kroky. Pro mě nezemřou nikdy."
   Připadalo mu, že to všechno zní nesmyslně, ale psi si to zřejmě 
nemysleli. Zdálo se mu, že ho dokonce pochopili. Po všechna ta 
staletí ho vždycky chápali.
   Řekl jim, že Websteři tu jsou stále, a tehdy to byla pravda. Ale 
teď si musel položit otázku, jestli tu stále ještě jsou. Kolik už 
uplynulo času od té doby, kdy naposledy slyšel kroky ze schodů? Kdy 
naposledy slyšel zvuk lidského hlasu v obývacím pokoji?
   A právě v tuto chvíli kdy ponořený do vzpomínek přicházel přes 
louky, uviděl náhle ve zdi Budovy obrovskou trhlinu, asi dva nebo 
tři kilometry odsud. Trhlina se klikatila od vrchu zdi dolů, stále se 
zvětšovala a po její straně se objevovaly další drobné pukliny, Zeď 
se drolila stále více, úlomky padaly dolů a poskakovaly po louce. 
Najednou se obě strany podél trhliny zbortily v moři prachu a drob-
ných úlomků. Jenkins zůstal stát a civěl do obrovské díry ve zdi.
   Budova, kterou bylo nyní vidět, se tyčila jako vysoký kruhový 
horský masív, jehož špice tu a tam trčely nad jinak plochou střechou. 
Ale nic se nedělo: žádní mravenci, žádní poplašení roboti. Jako kdyby 
o tom mravenci ani nevěděli, pomyslel si Jenkins. Nebo jako kdyby to 
pro ně nic neznamenalo. Jako kdyby pro ně trhlina v jejich opevnění 
neměla žádný význam.
   Tady se muselo něco stát, řekl si Jenkins s údivem. Konečně se v 
tomhle světě něco stalo!
   Pomalu, s rozmyslem postupoval k trhlině. Nebylo proč spěchat. 
Všechno tu bylo pokryto prachem a čas od času padaly další kousky 
zdiva. Vyšplhal se až k místu, kde se zřítilo zdivo, přelezl suť a 
vkročil do Budovy.
   Uvnitř nebylo zdaleka tolik světla jako venku, ale úplná tma zde 
nebyla. Světlo probleskovalo něčím, co by se snad dalo nazvat

                              - 6 -


                                                41/83 FV SSM