Clifford D. Simak: Epilog 

   To všechno se stalo v jednom dni, i když Jenkins přesně nevěděl, 
kterého dne to bylo, protože...
   Zeď Budovy se počala bortit, právě když Jenkins procházel přes 
louku směrem k domu...
   Jenkins se posadil na dvoře domu Websterů a vybavil si onen dávno 
zašlý den, kdy do tohoto domu zavítal živý člověk ze Ženevy a řekl 
jednomu malému psu, že on, Jenkins je vlastně také jeden z Websterů. 
Tehdy byl na to Jenkins skutečně pyšný...
   Vyšel znovu na louku a zamířil k myším, honícím se ve vysoké trá-
vě, když náhodou vylezly ze svých chodbiček. Chtěl se alespoň na 
chvilku mezi ně vmísit, běhat mezi nimi a popovídat si s nimi. Nedělal 
to s žádným zvláštním potěšením; byli to nevědomí a bezstarostní tvo-
rečkové. Pociťoval však v jejich společnosti zvláštní teplo, které 
pro ně i pro něho znamenalo klid a bezpečí. Nebylo také divu: žily 
na této louce nyní samy a neměly se čeho obávat. Kromě nich tu zbylo 
jen pár druhů drobného hmyzu, kterým se živily. Nic jim tedy nehrozilo.
   Jenkins se dříve často tázal, jak je možné, že myši nakonec zůs-
taly, když všechna ostatní zvířata odešla za psy do jejich světa 
skřítků. Psi by je byli ochotně vzali s sebou, ale myším se nechtělo 
nikam jít. Snad jim bylo natolik dobře tam, kde až doposud žily, 
anebo jim jejich smysl pro domov zabránil přestěhovat se jinam.
   Myši a já, žekl si Jenkins. Protože on mohl také odejít. Mohl by 
odejít i teď, kdyby si to přál. Může odejít vlastně kdykoli. Ale 
neudělal to a zůstal zde, stejně jako tyto myšky. Nedovedl si ani 
představit, že by mohl dům Websterů opustit. Bez něho by žil jen 
napůl.
   Zůstal tedy. A díky tomu se dům stále tyčil na kopci. Bez něho, 
pomyslel si Jenkins, už dnes by byl v troskách. Ale on jej stále a s 
největší pečlivostí udržoval a opravoval. Jakmile se některý kámen 
začal uvolňovat, nahradil ho okamžitě novým. Ze začátku se ovšem od 
ostatních dost lišil a působil dojmem cizoty, ale ta časem zmizela. 
Vítr, déšť i slunce brzy opracovaly kámen, který, když obrostl 
mechem, se od ostatních nijak nelišil.
   Také stále pečlivě stříhal trávník, staral se o všechny keře, kvě-
tinové záhony, a nevynechával ani živý plot. A když k tomu uvnitř 
očistil nábytek a vyleštil všechny podlahy, vypadal dům opravdu 
reprezentativně. Aspoň natolik, říkal si se skrytým uspokojením, aby 
v něm mohl přivítat některého Webstera, kdyby náhodou přišel. Nebyla 
však sebemenší naděje, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Webste-
rové, kteří odešli na Jupiter, už nebyli skutečnými Webstery a ti, 
co zbyli v Ženevě, byli stále v hibernaci. Pokud ovšem Ženeva a lidé 
v ní vůbec ještě existovali.
   Nyní byli pány světa mravenci, kteří udělali z něj jednu velkou 
Budovu. Aspoň si to myslel, i když si nemohl být úplně jistý. Ale 
díky svým speciálním smyslům robota/které měl on zvláště vyvinuté/ 
tušil, že na světě zbyla ze všeho jen ta nesmyslná Budova, kterou 
si mravenci postavili. Třeba tak "nesmyslná" nebyla, ale kdo mohl 
vědět, k čemu měla mravencům sloužit?
   Mravenci tedy obsadili svět, ale před domem Websterů se zastavili. 
Co je k tomu přimělo? To Jenkins netušil. Faktem je, že svou Budovu 
postavili všude kolem a tím vytvořili z domu a přilehlých pozemků 
kolem něho něco na způsob kruhovitého nádvoří s obvodem kolem osmi 
kilometrů, v jehož středu byl vršek s tyčícím se domem.
   Pod zapadajícím sluncem prošel Jenkins loukou a dával přitom 
pozor, aby svýma nohama nešlápl ani na jedinou myšku. Vždyť kromě 
myší jsem tu sám, pomyslel si. A vlastně tu byl úplně sám, protože 
jeho styky s těmito zvířátky mu nebyly skoro k ničemu. Websterové, 
psi i všechna ostatní zvířata byli dávno pryč. A roboti odešli také: 
někteří zmizeli v Budově a pomáhali mravencům v této nestvůrné stav-
bě a jiní odlétli ke hvězdám. Touhle dobou už snad i dosáhli svého

                              - 5 -

                                               42/83 FV SSM