"Tam jsou jiné světy," říkal Andreš, "a na některých z nich 
existuje život. Někde dokonce i život inteligentní. Máme mnoho 
práce před sebou..."
   Do světa, kde žili psi, jíž stejně nemohl. Tehdy na počátku odešli 
Websteři přece právě proto, aby si psi mohli sami vytvořit a 
rozvinout svou vlastní kulturu. Aby se jim do toho lidé nepletli. 
A on, Jenkins, byl přece také Webster. On jim nesměl překážet, 
nesměl se míchat do jejich záležitostí.
   Předstíral, že čas neexistuje a tím hledal zapomnění, ale k 
ničemu to nevedlo. Přirozeně, vždyť roboti zapomenout nedovedou.
   Myslel si, že mravenci pro něho nic neznamenali. Jejich přítomnost 
ho rozčilovala, někdy je dokonce nenáviděl. Bez nich by psi přece 
neodešli. Ale nyní si uvědomoval, že každý život něco znamená.
   Zbyly tu myši. Ale bylo lepší nechat je na pokoji; byli to posled-
ní savci na Zemi. Žádnou péči nepotřebovaly, poradí si samy. Bylo 
to tak lepší. Postarají se samy o sebe a, i když vůbec nic nevytvoří, 
nedalo se nic namítat.
   "Jen jsme tu zastavili," řekl Andrew."Už se sem možná nevrátíme."
   Z lodi zatím vystoupili další dva roboti a procházeli se po 
louce. V pozadí se zřítil další kus zdiva a pád střechy, který 
následoval bylo slyšet jakoby z nesmírné dálky.
   Všechno, co ho tu drželo, byl dům Websterů, který pro něho zname-
nal jen symbol bytostí, jež kdysi hostil pod svou střechou. Teď 
to byl jen kámen, kov a dřevo. Jediný důvod, proč ještě existoval, 
byl v Jenkinsově vědomí - samoúčelný symbol.
   Horečně přemýšlel a logika ho dovedla k bolestnému poznání: 
tady ho už nikdo nepotřebuje. Kdyby tuchtěl zůstat, bylo by to čistě 
ze soukromých důvodů...
   "Máme pro vás místo," řekl Andrew. "Budem vás potřebovat."
   Dokud existovali mravenci, bylo vše jasné. Ale teď mravenci 
zmizeli, a co z toho? Stejně je nikdy neměl rád!
   Jenkins se otočil a jako slepý kráčel do domu. S klopýtnutím pře-
kročil práh a vstoupil dovnitř. Zdi na něho začaly volat, zaslechl 
hlasy z pradávné minulosti. Poslouchal je a zarazila ho podivná věc. 
Slyšel hlasy, ale slovům nerozuměl. Dříve pronášely mnoho slov, ale 
ta zmizela. Jako to, že nezmizely i hlasy? Jaké to bude, až bude 
dům úplně prázdný? řekl si Jenkins. Jaké to bude, až všechny hlasy 
ztichnou a vzpomínky odletí? Věděl však, že už stejně mizí: nebyly 
už tak jasné a ostré, jak bývaly. V průběhu let se hrot vzpomínek 
pomalu otupoval.
   Dříve znával i radost a nyní mu zbyl už jen smutek. A nebyl to 
jen smutek nad opuštěným domem; byl to smutek všech věcí na světě, 
smutek celé Země, smutek neúspěchů i vítězství beze slávy.
   Během času se všechen kov nakonec rozdrolí, dřevo shnije i kameny 
se rozpadnou v prach. Pak dům zmizí úplně a na jeho místě bude jen 
malý pahorek.
   To všechno, protože jsem žil příliš dlouho, pomyslel si Jenkins, 
a hlavně protože jsem nedokázal zapomenout. Tohle bylo právě nej-
horší: on nikdy na nic nezapomene.
   Obešel celý dům, znovu překročil práh a přešel přes dvůr. Andrew 
ho očekával u žebříku, který vedl ke vstupnímu otvoru.
   Pokusil se pronést několik slov na rozloučenou, ale nepodařilo 
se mu to. Byl by rád zaplakal, ale roboti plakat nemohou.





                              - 11 -

                                               36/83  FV SSM