mít strach, a lidi je budou dál kupovat, protože si myslej, že kdyby 
je nekupovali, že riskujou smrt, a že člověka může docela klidně 
omrzet rok co rok vyhazovat peníze za novej vůz a že přestane kupo-
vat auta,ale že nikdy nepřestane kupovat kryty, aby chránil svý 
děti."
     "A ty tomu věříš?" zeptal se prodavač.
     "Chtěl bych abysme měli takovej kryt," odpověděl Mike Foster. 
"Kdybysme takovej kryt měli, chodil bysem tam každej večer spát. 
Byl by po ruce, kdybysme ho potřebovali."
     Třebe válka nebude," řekl prodavač. Chápal klukův žal a strach 
a přívětivě se na něj usmál. "Netrap se tím furt. Asi se moc často 
díváš na videopásky... Běž si hrát ven a přijdeš na jiný myšlenky."
     "Na povrchu není nikdo v bezpečí," pokračoval Mike Poster. 
"Člověk musí být dole. A já nemám kam jít."
     "Ať se táta k nám přijde podívat," zašeptal prodavač a necítil 
se dobře. "Třeba se nám ho podaří přemluvit. Máme kupu různých splá-
tek. Řekni mu ať se ptá po Billu O´Neillovi. Platí?"
     Mike Foster se vzdaloval ztemnělou ulicí, stmívalo se. Věděl, 
že by měl být doma, nohy se mu však vlekly, tělo měl těžké, unavené. 
Únava mu připomněla, co mu včera řekl tělocvikář. Cvičili zadržová-
ní dechu, nadechli se a běželi. Moc mu to nešlo. Když se zastavil, 
vydechl a s bušícím srdcem popadal dech, ostatní se zkřiveným obli-
čejem běželi ještě dál.
     "Fostere, jste mrtev," řekl mu zloxstně profesor. "Uvědomuje-
te si to? Kdyby to byl plynový útok..." Rozčileně potřásal hlavou. 
"Cvičte si to vedle samostatně. Jestli chcete zůstat naživu, musíte 
se víc snažit."
     Jenže Foster nepočítal s tím, že zůstane naživu.
     Když vyšel po schůdkách k domu, viděl, že v obýváku se už sví-
tí. Slyšel otce a z kuchyně se slabě ozýval matčin hlas.  Zavřel za 
sebou a svlékal si bundu.
     "To jsi ty?" řekl otec. Bob Foster se unaveně rozvaloval v křes-
le a na kolenou měl účtenky a pásky ze svého obchodu s nábytkem. 
"Kde ses toulal? Večeře je už půl hodiny hotová." Svlékl si sako a vy-
hrnul rukávy u košile. Měl bledé, hubené, ale svalnaté paže. Byl 
unaven, měl velké a tmavé oči a prořídlé vlasy. Přendával netrpělivě 
pásky z hromádky na hromádku.
     "Nezlob se, " řekl Mike Foster.
     Vytáhl z kapsy hodinky a podíval se na ně. "Jdi si umýt ruce. 
Co jsi zase vyváděl?" Zkoumavě se podíval na synův obličej. "Nějak 
se mi nezdáš. Není ti špatně?"
     "Byl jsem ve městě," řekl Mike Foster.
     "A co tam?"
     "Díval jsem se na kryty."
     Beze slova sebral hrst lejster a nacpal je do desek. Vztekle 
zavrčel, když se mu pásky rozletěly na všechny strany a se ztuhlými 
klouby se sklonil, aby je posbíral. Mike Foster se ani nehnul, aby 
mu pomohl. Odešel do šatníku a dal bundu na ramínko. Když se vrátil, 
maminka už řídila k jídelně automatický stůl naložený potravinami.
     Jedli mlčky, soustředili se na potravu, ani na sebe nepohlédli. 
Nakonec se otec zeptal: "Co jsi viděl? Stále ty samý ležáky, co?"
     "Mají nový modely dvaasedmdesátky," odpověděl Mike.
     "To je to samý jako jednasedmdesátky." Otec praštil vidličkou, 
stůl se jí zmocninl a pohltil ji. "Pár hejblátek navíc, o trochu víc 
chromu a je to." Náhle se vyzývavě obrátil na syna. "Že je to tak?"
     Mike Foster se zasmušile šťoural v kuřeti na smetaně. "Ty nový 
mají bezporuchový výtahy. Nezůstaneš už viset na půl cestě. A stačí 
jen nastoupit, o zbytek se postará výtah."
     "Příští rok vynaleznou kryt, kterej si pro tebe dojde. A ten 
bude zastaralej, jen co si ho lidi koupěj. O to jim jde... Chtějí, 
aby se furt kupovalo. A vyráběj nový co nejrychleji. Ještě není rok 
dvaa sedmdesát, stále jsme v jedenasedmdesátým. A proč je ta věc už 
vystavená, co? To nemůžou počkat?"
                           - 15 -
                                                  57/83  FV SSM