Mike Foster neodpověděl. Slýchal to až příliš často. Nevyro-
bili nikdy nic nového, jenom samá hejblátka a chrom, a přesto sta-
ré modely vycházely z módy. Otcovy argumenty byly pronášeny silným, 
vášnivým, skoro frenetickým hlasem nebyly však rozumné. "Tak kup-
me nějaký starý," utrousil. "Mně je to fuk. Jakýkoli bude stačit. 
I partiový."
     "Ne, ty chceš novej. Vyleštěnej, nablýskanej aby sousedi mr-
kali na drát. S hromadou číselníků, knoflíků a přístrojů. Kolik za 
to chtěj?"
     "Dvacet tisíc."
     Otec prudce vydechl. "Tůdle!"
     "Je to na splátky."
     "Aby ne. Pak platíš celý život. Úroky, údržbu. A jakou dávaj zá-
ruku?"
     "Tři měsíce."
     "A co když se to porouchá? Co když přestanou fungovat čistící 
a dekontaminační přístroje? A do tří měsíců to odejde celý!"
     Mike Foster zavrtěl hlavou. "Ne. Je veliký a masívní."
     Otec zrudl. Byl to muž malé postavy, štíhlý, lehký, s křehký-
mi kostmi. Rychle pomyslel na celý ten život prohraných bitev, za-
svěcený tvrdému boji, snaze něčeho se chytit, zaměstnání, penězům, 
obchodu, kde začínal jako účetní, pak byl ředitelem a nakonec se 
stal majitelem. "Naháněj nám strach, aby se to točilo dál," křičel 
zoufale na ženu a na syna. "Nechtějí novou recesi."
     "Bobe," řekla žena klidně a zvolna. "Budeš muset přestat. Já už 
nemůžu."
     Bob Foster zamžikal. "O čem to mluvíš?" zašeptal. "Jsem utaha-
nej. Ty zatracený daně. Pro malý obchodníčky už není možný žít s 
řetě zy velkých obchodů. Měli by vydat nějaký zákon. "Ztišil se. 
"Myslím, že jsem najedenej." Odsunul se od stolu a vstal. "Dám si 
dvacet."
     Ženin úzký obličej se rozohnil. "Musíš ho koupit. Už nemůžu 
vydržet, co se o nás říká: Nikam nemůžu jít, nic nemůžu dělat, 
abych furt neslyšela ty řeči. Od toho dne, co vztyčili vlajku. Protipák. 
Poslední ve městě. Na nebi lítaj ty stroje, všichni na ně přispívaj, 
jenom my ne!"
     "Ne, nemůžu ho koupit," řekl Bob Foster.
     "A proč ne?"
     "Protože," odpověděl prostě, "na to nemám."
     Zavládlo ticho.
     "Všechny peníze jsi vložil do toho obchodu," řekla nakonec 
Ruth. "A přesto upadá. Jsi jako křeček, kterej všechno nacpal do 
jediný díry! Dřevěnej nábytek už nikdo nechce. Jsi vykopávka... 
kuriozita!" Prudce praštila do stolu, ten divoce vyskočil jako přek-
vapené zvíře a začal sbírat prázdné talíře. Pak vystartoval do 
kuchyně a již v chodu se v dřezu otáčely talíře.
     Bob Foster unaveně vzdychl. "Nebudeme se hádat. Jdu do obývá-
ku. Nech mě hodinku zdřímnout. Můžem si o tom promluvit později."
     "Stále jen později," řekla hořce Ruth.
     Manžel zmizel v obýváku, shrbená postavička s rozcuchanými še-
dými vlasy, s vystouplými lopatkami připomínajícími pahýly křídel.
     Mike vstal. "Jdu si udělat úkoly," řekl a se zvláštním výrazem 
v tváři šel za otcem.

+
     V obýváku byl klid, video bylo vypnuté, světlo ztlumené, Ruth 
v kuchyni programovala vařič na příští měsíc. Bob Foster ležel zu-
tý s polštářem pod hlavou, Pleť mu zšedla únavou. Mike chvíli vá-
hal, a pak se rozhodl: "Můžu se tě na něco zeptat?"
     Otec zabručel, zavrtěl se, a pak otevřel oči. "Co zase?"
     Mike si sedl k němu. "Vyprávěj mi ještě, jak jsi radil prezi-
dentovi."
     Otec se trochu narovnal. "Já mu neradil. Jenom jsem s ním mlu 
vil."
                           - 16 -
                                                  58/83  FV SSM