- aby ho pozval k nim na tenhle večer, to už vyžadovalo znač-
nou odvahu a drzost. Jeho motivy budou nejspíš typicky výstřední.
     Záminka, uvažoval Maxted, byla dost chabá – Sheringham, profe-
sor biochemie na místní univerzitě, vlastnil úžasnou domácí labora-
toř: Maxted, bývalý atlet s nijakým titulem, působil jako obchodní 
agent pro společnosti vyrábějící eleektronové mikroskopy, taková 
návštěva, nadhodil Sheringham do telefonu, by mohla být ku prospě-
chu oběma stranám.
     Ovšem na nic z toho zatím nepřišla řeč. A stejně tak dosud 
nepadlo jediné slovo o Susan, skutečné příčině této večerní šarády. 
Maxted přemítal  o možných cestách, kterými by se Sheringham mohl 
ubírat k nevyhnutelné scéně konfrontace; k takovému člověku by se 
nehodilo nervózní obcházení nebo rána do zad. Ze Sheringhama však 
vyzařovala utajovaná zlomyslnost dospělého člověka.
     Maxted se prudce probral ze snění. Vzduch na dvoře se náhle 
ochladil, téměř jako kdyby někdo zapnul výkonnou mrazící aparaturu. 
Naskočila mu husí kůže, vyběhla po stehnech a skočili dolů za krk; 
sáhl po sklenici a dopil, co ještě zůstalo z jeho whisky.
     "Máte tady venku chladno," poznamenal.
     Sheringham pohlédl na hodinky."Vážně?" řekl. V jeho hlasu se 
ozval náznak nerozhodnosti; na okamžik se zdálo, že čeká na nějaký 
signál. Potom se vzchopil, a s podivným úsměvem na půl úst řekl: 
"Čas na poslední desku."
     "Jak to myslíte?" zeptal se Maxted.
     "Nehýbejte se," řekl Sheringham. Vstal. "Pustím ji sám." Uká-
zal na reproduktor přišroubovaný ke stěně nad Mextedovou hlavou, 
zazubil se a odešel do domu.
     Maxted se chvěl nepříjemným xxxx chladem, zíral do tiché več 
ní oblohy a doufal, že svislý proud studeného vzduchu, který se 
zařízl do dvora, se co nevidět rozptýlí.
     V reproduktoru, zmnohonásobeném kruhem dalších reproduktorů, 
kterých si všiml až teď – byly zavěšeny mezi tyčkovým plotem kolem 
 dvora -, tiše zapraskalo.
     Maxted smutně zakroutil hlavou nad Sheringhamovými šprýmy a 
rozhodl se, že si dopřeje jeešte jednu whisky. Jak se natahoval 
přes stůl, zatočila se mu hlava a zvrátil se bezvládně zpět do křes
la. Měl pocit, že  se mu žaludek zaplnil rtutí, že je studený jako 
led a nesmírně těžký. Znovu se postrčil kupředu a pokoušel se do-
sáhnout na sklenici, ale jen ji bezmocně srazil. Mozek mu začínal 
blednout, složil předloktí bezmocně na skleněnou hranu stolu a ucítil,