|
- 1 -
J. Matys PRODAVAČ DEŠTNÍKŮ
V řídké šedé mlze a nepříjemném šeru jednoho podzimního večera
se na zastávce aerobusu choulilo šest lidí. Trpělivě, či netrpělivě
- podle toho jaké byli povahy - čekali a počítali dlouhé minuty zpož-
dění.
Na kraji travnatého svahu stál starý, ale statný biorobot v
proužkovaném ošumělém obleku, s pouzdrem přes ramena. Z tlumoku čou-
haly rukojeti rozmanitých deštníků. Vedle biorobota netrpělivě klepal
podrážkou o podrážku středně vysoký muž v nejlepších letech, rozlobe-
ný na sychravé počasí. Za nimi stály dvě téměř si podobné ženy, v le-
tech již pokročilejších, a hleděly nasupeně na dva zarostlé a hlasité
mladíky; dvojici nápadnou poněvadž oč byl jeden subtilnější, o to
byl druhý hromotlučnější. Žena šeptem přičítaly něco na vrub chuli-
gánů.
"K čertu," ulevil si muž vedle prodavače deštníků. Mladíci zmlk-
li a začali si ho s nepokratým zájmem prohlížet.
"Taky pravda - už to tu mělo bejt," přitakala jedna z žen.
"Ještě ke všemu začíná pršet," přidala se druhá žana.
"To víte paní podzim. To je vždycky tak," chopila se hovoru
první "Dneska je to takový, že kabát, kloudnej kabát si člověk u
nich nevybere.
"No to máte pravdu, dneska jsou to takoví lotři ...
"Jo, jo pravda paní. Dneska strašej lidi už vším. Prej budou
nahrazovat lidi i v bezpečnostním aparátu ..."
Rozhovor nepokračoval, mezitím se totiž dalo do deštš a prodavač
deštníků jedno paraple vytáhl z pouzdra a rozprostřel nad sebou mod-
ročernou klenbu, chránící před dotírající vodou. První žena na něj
závistivě pohlédla a tiše řekla, jakoby nevěděla, že mají třikrát vý-
konnější sluch než lidé:
"Voni ti lotři dneska neudělaj pro vobyčejnýho člověka nic, ale
nic ..."
"Jo, pravda. Vono se už zapomíná, že tu původně měli bejt pro
lidi," přisadila si druhá.
"Mohl byste mi půjčit deštník, než to přiletí?" promluvil náhle
muž na prodavače deštníků.
"Nemohu,prosím. Já deštníky nepůjčuji, ale prodávám," odpověděl
podle programu biorobot.
"No, nó," řekl kousavě muž.
"Ani deštník člověku nepůjčí," usykla první žena.
|