- 6 -

           Tvého bříška

           Jsi pohostinná planeta
           A já tak sám
           Nevím kam dřív
           Ani kudy kam

           Mám však ústa
           A ruku
           A ještě
           Jednu ruku má m

           Ale to není všechno
           Čím si tě prozkoumám

     Slyším:
     "To je krásné... To jsi složil sám?"
     Ano, složil to sám, ale překladatelé se řádně zapotili, aby 
tahle blbůstka dávala smysl i na jiných světech.
     Slyším:
     "Povídej mi ještě něco, Eudi. Eudi... to je krásné jméno... 
Buď na mě hodný, Eudi..."
     A Eudi je hodný. Až moc.
     Usínají dvě hodiny před rozbřeskem ve srubu, který je tuto 
noc volný, protože Olina je u Marka, jehož spolunocležník Petr 
se v jiném srubu objímá s Marií, jejíž spolunocležnice Magda se 
toulá kdesi po mezích s Honzou.
     Je ráno.
     Eudi vylézá ze srubu, protahuje se, mžourá do vycházejícího 
červenáče. Říká si, že takové slunce už někde viděl, ale stále 
si nevzpomíná kde.
     Já to vím.
     Jako památka na Eudiho poslední návštěvu zůstal zde nespočet 
 rezatých božích muk roztroušených podél cest, postávajících na 
rozcestích, váhajících kudy se dát. Je na nich standardizovaný 
utrápený třiatřicetiletý vousáč a vlasatec, jehož lehkomyslná matk 
až příliš snadno podlehla svodům vesmírného P/r/outníka.
     Eudi si nemůže pamatovat všechno.
     Ostatní sruby ještě spí. Spí i Jana, stočená pod dekou do