| |
11
Pavel Kosatík: SCI - FI MORALITA
————————————————————————————————————
Přestože nejrůznější literární soutěže a přibývající antologie ukazují,
že to s autorským zázemím české literární fantastiky není tak zlé, jak se ješ-
tě nedávno tvrdilo, málokterý z jejích autorů - ať už "věrných" žánru nebo jen
náhodou do něho zabrousivších – zatím dokázal překročit rámec i jen jediné kni-
by a začít mapovat svět systematicky metodou "něco - příp. všechno - je jinak",
jak je to běžné v ostatních zemích. Česká sci-fi dnes nemá - s vyjímkou Josefa
Nesvadby - žijícího klasika, jako byli Čapek, Weiss, Běhounek nebo Souček,
a přestože debuty nebo druhé knížky mladých autorů prokazují literární kvality
(například Jaroslavu Veisovi se podařil kuriózní čin, když se díky pouhé dvoji-
ci přesvědčivých povídkových knížek tímto žijícím klasikem takřka stal - a to,
prosím pěkně, ve třiatřiceti letech), je každé nové jméno dychtivě vítáno, pro-
tože kromě rozšíření pojetí a tedy i hranic žánru s sebou přináší též větší
procento šance, že tohoto "klasika" budeme mít mezi sebou co nejdříve.
Autor povídkové knížky Největší skandál v dějinách lidstva (nakl. Svoboda,
edice Omnia 1984), letošní třiatřicátník Eduard Martin je čtenářům znám díky
dvěma básnickým sbírkám (Můj Faust, Nespálené deníky), jedné divadelní hře a
častým příspěvkům do novin a antologií; je tedy možné mít na jeho SF prvotinu
vyšší nároky. Kniha sestává z devíti povídek vesměs většího rozsahu (20 - 30
stran) a zpracovává zajímavé, přestože nijak nové nápady (lze vůbec v dnešní
science fiction získat světový patent na Nápad?): změna pohlaví, důsledky dů-
sledné omlazovací kůry, výměna vědomí, sňatek s robotem (-tkou), umělé dítě,
ovlivňování vědomí pomocí drog. Tedy témata, jakými se věda vážně zabývá už
dnes, rozvinutá metodou paradoxu v příběhy typu "... a co z toho p ošlo".
Přesto se čtenář už po několika povídkách neubrání - nudě. Cyklus je před-
kládán jako série vyprávění pilotů, odpočívajících "ve stínu odpalovací rampy",
tedy dekameronskou formou, která má v naší literatuře dobrou tradici - počínaje
Svatoplukem Čechem a konče zatím např. Janou Moravcovou (Klub omylných). Taková
forma autora přímo vybízí, aby jednotlivé příběhy odlišil - stylem, slovníkem,
frazeologií - je to dokonce podstatná esence, podmínka úspěchu tohoto žánru,
jež spočívá právě v pestrosti příběhů a vypravěčů. To si autor zřejmě neuvědomil.
Další nedostatek knihy zavinil Alexandr Dumas starší, jehož literární meto-
du Martin napůl žertem chválí a v praxi důsledně realizuje. O tomto francouzském
romanopisci se v anegnotách traduje, že prý, ve snaze o co nejvyšší honorář
(byl placen paušálem za řádku) psal své příběhy nejraději ve formě jednoslabič-
ných dialogů v přímé řeči a v popisné části textu alespoň z každé věty učinil
samostatný "odstavec". Nejde vůbec o to, proč psal Dumas st. právě takhle; dů-
ležité je, že se mu to dařilo. Výsledkem takového způsobu psaní je zdůraznění
myšlenky, která by jinak mohla zůstat nepovšimnuta, vypíchnutí termínu, jednotli-
vého slova. V únosné míře proti tomu nelze nic namítat, ale Martin tuto míru da-
leko překročil: jestliže nepsané pravidlo hlásá, že odstavec má pokud možno shro-
covat určitou relativně samostatnou myšlenkovou část, u Martina to neplatí – je-
ho členění působí čistě vizuálně, pro oko; ve smyslu textu a v jeho ději nemá
logické opodstatnění. Forma je zde nad obsah, takže text neříká to, co by říkat
měl, a místy působí až samoúčelně. Při hlasité četbě dokonce banálně.
Dále: Martin vypráví čtenáři o svých hrdinech všechno, co o nich ví. Ani
zdání po Hemingwayově vrcholku ledovce! Dozvíme se dokonce ještě trochu vaty
navíc - příběh je proložen úvahami a řečnickými otázkami, které se zdají být
hluboké, ale hluboké vždy nejsou (str. 211: "Jistě, bylo to nesmyslné, a teď to
vidím zcela jasně. - Ale pokud na něco přistoupíte - rázem to přestane být nesmy-
slné, i kdyby to byl přímo nesmysl nesmyslů. Jak je sladké přistupovat na ne-
smysly. Co je sladšího než věřit nesmyslům? Ovšem,jen na krátkou dobu.")
|
