3
   "Einstein! Vždyť je to Einstein!" slyší z davu za svými 
zády Einstein IX. Einsteina I. má těsně před sebou a v hlavě je-
dinou myšlenku. 'Musím mu aktovku vzít dřív, než přijde někdo 
jiný!'. Vyprosťuje ji z křečovitého sevření padajícího starce. 
Ta se však nečekaně otevírá a osvobozuje v něm uschované listy 
papíru. Vyletávají jak krásní motýli k samotnému stropu haly. 
Einstein IX zastavuje svůj běh. Najednou všechno pochopil. Po-
prvé se otáčí a spatřuje to, co měl spatřit již dávno. Za ním 
je dav starců. Nesmírně rychle začíná řídnout. Mizí Einstein 
VIII, VII, VI ... Každý následující stále nechápavěji pozoruje 
třepotavý let tisíce stran výpočtu převratného vynálezu a stá-
le váhavěji se odhodlává k cestě do minulosti ... V, IV, III, 
II. Konečně se vzpamatovává i Einstein I. a přestává existovat. 
Einstein IX. osaměl. Chvíli ještě stojí, ale pak se sehne a začne 
s perónu sbírat listy papíru. Jen okamžik se usmívá absurditě 
celého příběhu, vzápětí zvážní. Neprávem přestal věřit své in-
tuici; ani dnes ho nezklamala. Vždy se přece setkal s člověkem, 
který se mu maximálně podobal! Sám se sebou! I listiny "předal"!
... Je smutné, že geniové jsou tolik odlišní. V této době ne-
existuje nikdo, kdo by ho mohl pochopit. Ani v žádné jiné. Čas, 
než sebral všechny listy svého výpočtu, mu připadal nesmírně 
dlouhý...

             _______________________________________

                        Ing. Zdeněk Páv

         Geneze podezřelé pohádky o Šípkové Růžence

Za starou, sluncem prozářenou dřevěnou ohradou se mihl stín.
Stařec zpozorněl.
Když se na rohu ohrady objevila drobná postava, reflexivně trhnul 
rukou a přestal točit klikou. Postava patřila malému, asi čtyřle-
tému chlapečkovi, znehybněla a ztuhla uprostřed pohybu.
Stařec udělal pár kroků a natáhl krk, aby lépe viděl. Nadechl se 
a zakroutil hlavou nad svou lekavostí.
Přiblížil se k chlapci asi na pět kroki a stoupl si rovnou před něj.
Znovu uchopil kliku a roztočil jí.
Hošík dokončil načatý krok, zdvihl hlavičku a vykulil oči.
Nerozhodně se zastavil a strčil prst do pusy. Přešlápl stydlivě z 
nohy na nohu a upejpavě se usmál.
Stařec se trochu naklonil, co mu dovolila tmavá skřínka zavěšená na 
koženém popruhu přes prsa, a kývnul na dítě.
 - Jak ti říkají, chlapečku?
 - Jiříček, špitlo dítě.
 - Ty se mě bojíš, Jiříčku?
 - Ne ... ty si tady nebyl, dodal chlapeček a zvědavě se na starce 
zahleděl.
 - Jsem, kde jsem, odpověděl vyhýbavě kmet.
V klukovských očičkách se zableskl zájem a vzrušení.
 - A co děláš??
 - Co dělám. Já jsem, abys věděl, vládce času
 - Co je to??
 - No, já rozhoduji o tom, jak rychle utíkají nebo se vlečou minuty 
hodiny a dny.
 - Aha, kluk chápavě pokýval hlavou, tak já už vím, kdo jsi.
Stařec se tiše usmál.
 -Ale dovedu ještě mnohem víc. Umím i zastavit čas. Celý svět potom 
spí‚ jako... jako...