6
když dědeček končil neměnným "ty,chlapče, zažiješ leda tak prd starý 
kotlářky!"
     Dědeček měl v baráku desetimetrový komín. Chvástal se, že je to komín 
času a že se jím člověk může dostat deset let do budoucnosti, ale že se toho 
nesmí nadužívat.
     "Ano; dědečku," odpovídal Bárny, "však lépe v mylné naději sníti, před 
sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu".
     "Ty smrade", zlobil se stařík, ale kde byl už Bárnymu konec. Upaloval 
k rybníku. Znal plácek, odkud byly bezvadně vidět starší holky, když se pře-
vlékají. Že je dědeček ukecaný, to věděl odedávny, zato na ženských je stále 
něco zajímavého.
     Jednou, to se Bárny akorát vrátil ze základní vojenské služby, dědeček 
před jeho očima vlezl do krbu, pod nohy si dal židličku, chvíli bylo vidět 
třepetající se nohy, pak nohy zmizely a nebylo vidět nic.
     Za chvíli dědeček dopadl na prázdné ohniště, vylezl ven, černý jako bota 
vyčítavě se na Bárnyho podíval, vrtěl hlavou a řekl:
     "Taková děvka zmalovaná!"
     Bárny viděl, že dědeček nezadržitelně stárne, že ho zub času okusuje, 
že se dědeček prosenilňuje ke konci, a bylo mu z toho přece jen smutno.
     Za měsíc dědečka pohřbil žehem a život šel dál.
     Jakási Emílie Švehlová - Kocourková, prý nadmíru ohavná ženská, ale ty do-
vedou ocenit galantnost, dohodila Bárnymu ono místo v Sluchotvaru a Bárnymu 
vyhovovalo. A život šel dál.
     Trochu mu přidali, čímž byl bitý na daních. Tak to nahnal melouchy. A ži-
vot šel dál.
     Život to byly medovlásky, dlouhovlásky, černovlásky, krátkovlásky, dlaňov-
ky a hrsťovky, dvacítky, třicítky a čtyřicítky - vše, čemu má vítr ještě cbuť 
zvedat sukně.
   A život šel dál.
     Stalo se, že se tak nějak zapovídal s paní Táňou z podatelny, kafe dalo 
kafe, cigaretka cigaretku, i sklenička se našla. Paní Táňa měla oranžový pře-
liv, na prsa ji málem převažovala a hovor se v pracovní době přenesl až do 
Bárnyho bydliště.
     Bylo léto, v obýváku ještě světlo a Bárny se skláněl nad paní Táňou 
a oběma chyběl do naprosté nahoty tentýž kus oděvu, u Bárnyho zelený, u paní 
Táni bílý s nápisem Friday, protože byl pátek.
     "Bárny, támhle na nás někdo kouká. Jééééé!" zaječela oranžovláska.
     "Neblbni, kdo by na nás koukal. Tady není ani noha," mumlal Bárny a škubal 
kalhotkami, kterým se nechtělo přes stehna.
     Ona však ječela dál a odstrkovala Bárnyho.
     Bárny se otočil.
     Nikde nikdo.
     "Támhle u krbu stál nějakej negr v umazanejch šatech a čuměl na nás", dr-
molila Táňa, celá se roztřásla, vstala a začala se oblékat.
     "Co blbneš?"
     "Nějak je mi zima. Kdybys aspoň zatopil v krbu".
     "Ted v létě?"
     Bárny vstal, přešel ke krbu, skrčil se a vlezl do něj. Co ho to jen napad-
lo! Pak se napřimoval a napřimoval, až ho bylo vidět pouze k zelenému slipu, 
pak jen po kolena, pak se zakomíhala chodidla a paní Táňa Bárnyho do konce živo-
ta nespatřila.
     Letní odpoledne.
     Báry sedí na komíně a mírný vánek mu čechrá vlasy.
     Je špinavý a šťastný. Připadá se nesmírně vysoko, připadá si volný jako 
pták, jen se vznášet a poletovat, letět, kam se mu zamane.