18
- Dobře, - souhlasila obluda, která stála těsně u pětiúhelníku a 
krvavým pohledem chtivě zírala na Artura. - Důvěřuji ti. Ale pa-
matuj si, že si tě mohu kdykoli znovu přivolat. Mimochodem, jme-
nuji se Nelzebub. -
- Nejste náhodou spřízněn s Belzebubem?
- Byl to můj pradědeček, - odpověděl Nelzebub a s podezřením zašil-
hal na Artura. - Byl vojenským hodnostářem. Bohužel... - Nelzebub 
se zarazil v půli slova a pohlédl na Artura zlostným zrakem.
- Vždyť vy, démoni z podsvětí, stejně všechno dobře víte! 
Zhyň! A přines krhle!
 Artur Hammet znovu zmizel.
 Zmaterializoval se na rohu Druhá ulice a Deváté třídy, přesně 
tam, kde zmizel. Kabát se mu válel u nohou, oblek mel prosáklý 
potem. Zapotácel se - vždyť ve chvíli, kdy ho Nelzebub propustil, 
se opíral o magickou silovou stěnu. Přesto udržel rovnováhu, 
sebral ze země kabát a spěchal domů. Naštěstí bylo kolem málo 
lidí. Dvě spěchající ženy s nákupními taškami si jen povzdechly 
a šly rychle dál. Jakýsi švihácky oblečený muž párkrát zamrkal, 
udělal krok směrem k Arturovi, snad se chtěl něco zeptat, pak si 
to rozmyslel a pospíchal k Osmé ulici. Ostatní buď Artura ne-
viděli nebo jim to bylo jedno.
 Když Artur přišel do svého dvoupokojového bytu, udělal chabý 
pokus na všechno, co se stalo, zapomenout jak  se zapomíná zlý 
sen. To se mu nepodařilo, a tak začal v duchu probírat své mož-
nosti. Mohl by získat krhle. Nebylo by to vyloučeno, kdyby vě-
děl, co to je. Věc, které si Nelzebub tak cení, může být cokoli. 
Třeba olovo nebo železu. I v takovém případě je Artur, žijící 
ze skromného platu v koncích.
 Mohl by jít na policii. A dostat se do blázince. Taky se nehodí. 
Konečně nemusí krhle vůbec přinést a ztrávit celý zbytek života 
v lahvi. Vyloučeno
Zbývá jen jedno, čekat, až ho Nelzebub znovu zavolá a zjistit, 
co krhle jsou. Může vyjít najevo, že je to obyčejný hnůj. 
Artur by hnůj mohl získat na dědečkově farmě v New Jersey, 
ale Nelzebub by se musel sám postarat o dopravu.
 Artur Hammet zavolat do kanceláře, že je nemocen a že bude 
několik dní doma. Pak si v kuchyňce připravil bohatou snídani, 
a v koutku duše byl hrdý na to, jakou má chuť k jídlu. Ne každý 
by byl schopen spořádat takovou porci, kdyby ho čekalo doživotní 
vězení v lahvi. Dal se do pořádku a převlékl se do plavek. Hodi-
ny ukazovaly půl páté odpoledne. Artur se natáhl na postel, a 
čekal. Kolem půl desáté večer zmizel.
- Zase jsi změnil kůži, - uvítal ho Nelzebub. - Kde máš krhle? -
- Sebou je nemám, - odpověděl Artur a otočil se ‚ aby stál čelem 
k Nelzebubovi. - Potřebuji ještě jednu doplňkovou informaci. - 
Zaujal nenucenou pózu a opřel se o neviditelnou stěnu pětiúhel-
níku. - A váš slib, že mě necháte na pokoji, až přinesu krhle. -
- Ovšem, - radostně souhlasil Nelzebub. - Mám právo vyslovit jen 
jedno přání. Víš co, zapřísáhnu se ti velkou Satanovu přísahou. 
Ta je, jak jistě víš, naprosto nezrušitelná. -
- Satanovou?
- Byl to jeden z našich prvních presidentů, - vysvětloval Nelze-
bub dobrosrdečně, - U něj právě sloužil můj pradědeček Belzebub. 
Na neštěstí... Co bych ti vykládal, všechno znáš sám. -
Nelzebub složil  velkou Satanovu přísahu, která působila neoby-
čejně sugestivně. Umlkl, kolem modrých kotoučů páry se objevovaly 
úzké červené pásky, obrysy obří lahve se zlověstně zaleskly v 
matném osvětlení. Artur byl zalit potem i ve svém více než leh-
kém oděvu. Litoval, že se nenarodil jako chladící démon.
- Tak, to bychom měli, - dodal Nelzebub. Vzpřímil se ve středu 
místnosti v celé své velikosti a ovíjel si ohon kolem zápěstí. 
Oči se mu leskly podivným ohněm - odleskem vzpomínek na bývalou