Fanziny
Digitalizované fanziny        Souvislosti        Seznam fanzinů        Obálky fanzinů        karel506@post.cz        Navštivte nás na Facebooku  
 
první strana předchozí strana na úvod fanzinu další strana poslední strana
    Henry Kuttner: POTÍŽE S ELEKTŘINOU  

   Lemuelovi jsme říkali Cjromajzl, poněvadž měl tři nohy. Von 
když vyrost – tak asi vokolo války severu proti jihu – zastrkával 
si vobyčejně tu extrahohu do kalhot, by na ni nebylo vidět a aby 
lidi nekecali. Vypadal pak samozřejmě jako nějakej velbloud, jenže 
na parádu si Lemuel nikdá nepotrpěl. Eště štěstí, že na tý noze 
měl dvojitej kloub, protože jináč by ho v ní určitě chytla křeč.
   Lemuela jsme neviděli takovejch padesát let. Žil si tam někde 
v jižních kopcích, zatím co my vostatní v severní Kentucky.
   Tak si myslím, že jsme se nemuseli dostat do takový bryndy, 
kdyby Lemuel nebyl tak zatracenej budižkničemu. Tenkrát to tedy 
vopravdu vypadalo na pořádnou bryndu. My Hogbeni jsme si jich už 
něco užili, ještě než jsme se přestěhovali do Pipeline, protože li-
di na nás zahlíželi a šli po nás a pořád koumali, proč psi v celým 
širokým vokolí tolika štěkaj. Došlo to tak daleko, že jsme si poma-
lu nesměli ani zalítat. Nakonec děda řek, že bude líp, když zved-
nem kotvy a pohnem se dál k jihu, tam, kde bydlel Lemuel.
   Nesnáším stěhování. A z tý cesty do Plymouth Rocku se mi 
udělalo dočista nanic. Radši bych bejval letěl. Ale co holt řek 
děda, to platilo.
   Poručil, abysme najali náklaďák a všecko na něj naložili. Pořád-
ně nám dal zabrat malej; von sice nemá než takovejch stopadesát 
kilo, ale ten tank, ve kterým ho chováme, je pěkně vobjemnej. To 
zasejc s dědou to bylo prostý — jednoduše jsme ho strčili do pytle 
a šoupli pod sedadlo. Všecko jsem musel vodřít sám. Fotr se dostal 
k žitný a byl načisto vyřízenej. Pořád jenom skákal vokolo na hlavě 
a zpíval si přitom vo “Světě vzhůru nohama.“
   Strejda nechtěl jít. Zahrabal se pod špejchar a že prej si dá 
na takovejch deset roků šlofíka. Tak jsme ho tam nechali. “To je 
pořád nějakýho cestování,“ nadával. “Ne abyste zůstali na jednom 
fleku. Každejch pětset let trdá — a jede se. Furt samý trampování. 
Tak si teda mažte.“
   A my jsme mazali.
   Lemuel — ten, co jsme mu říkali Chromajzl, — byl taky rodina. 
Musela to bejt řádská fuška, když jsme prvně přišli do Kentucky — 
vím to z doslechu. Každej musel zabrat a pomáhat stavět, jen Le-
muel ne — kdepak — hotovej budižkničemu. Ten si vodlít k jihu. Kaž-
dejch pár let se kapánek probral a to jsme pak slyšeli, jak mu to 
myslí, ale jináč jen furt chrápal.
   Tak jsme si řekli, že bysme se za ním mohli na nějakej čásek

                           - 12 -