temnici pobudem: všaktě dnové inkvizice minuli. Úhony tudíž nedojdem.
   “Neměli bysme schovat tu mašinu, co jsme udělali?“ zeptal jsem se.
   Máma mi jednu vrazila za to, že mluvím dřív než starší. “To by 
bylo houby platný,“ řekla. “Ten špicl z Pipervillu tu dneska ráno 
byl a vokoukl si ji.“
   Děda řek: “Vykutali jste pod domem jeskyň? Dobrá. Do té skrejše 
ukrejete mě a malého. Co se vostatních dotejčí,“ — sklouz zase do 
tý starodávný hatmatilky. “Achich a ouvé, běda nám, kteříž jsouce 
tak dlouhým žitím obmyšleni, měli bychom upadnouti v moc oněch kr-
vavníků. Nejlíp by bylo podříznout jim chřtány – než nikoli, Saunku 
— já žertem hovořil, Všaktě už cestu najdeme.“
   A tak to holt dopadlo. Vodvezli nás všechny, až na dědu a malýho, 
který byli tou dobou v jeskyni. Dovezli nás do Pipervillu a zavřeli 
do šatlavy. Lemuel se ani neprobral. Vodtáhli ho za nohy.
   Co se dotejčí fotra, zůstal vožralej. Von zná jeden dobrej trik. 
To von si lokne režný a potom — jestli tomu dobře rozumů — mu přijde 
alkohol do krve a promění se tam v cukr nebo v něco podobnýho. Asi 
nějaký čáry máry. Zkoušel mi to vysvětlit, jenže mi z toho šla hla-
va kolem. Kořalka jde přeci do žaludku — jkpak by se mohla vocit-
nout v mozku a proměnit se tam na cukr. To je přeci blbost. Nebo 
čáry. Ale co jsem chtěl říct — jo, táta si vytrénoval nějaký svý ka-
marády — von jim říkal Enzymy a budou to asi zatracený cizinci podle 
jména – a ty mu zas proměňujou cukr zpátky rovnou na alkohol a tak 
von může zůstat vožralej tak dlouho, jak se mu zamane. Stejně ale 
rád čerstvou žitnou, když se k ní dostane. Já takový kouzelnický 
triky nesnáším — je mi po nich nanic.
   Vodvedli mě do místnosti, kde bylo moc lidu, a řekli mi, abych 
se posadil. Potom se mě vyptávali. Dělal jsem hloupýho. Řek jsem, 
že nic nevím.
   “To není možně,“ řek někdo. “Sami by   j i   přece nedokázali 
postavit. Jsou to nevzdělaní křupani. Jenže ta věc v jejich kurníku 
— to je beze vší pochyby atomová elektrárna...“
   Taková blbost.
   Dělal jsem hloupýho dál. Za chvíli mě vodvedli zpátky do cely. 
Byly tam štěnice. Pustil jsem na ně z vočí takovej paprsek a všechny 
jsem je vyhubil, k velkýmu překvapení vošuntělýho chlápka s růžovej-
ma fousama,kterej seděl na hoření palandě a byl vzhůru — všim jsem 
si ho, až když už bylo pozdě.
   “Teda, byl jsem v životě ve všelijakejch lapákách,“ řek ten vošu-
mělej chlapík a rychle zamrkal, “a měl jsem hodně divný spoluvězně, 
ale ještě nikdá jsem nepotkal žádnýho, vo kterým by se dalo říct, 
že je sám ďábel. Mý jméno je Armbruster, Smradlavej Armbruster, a
                            - 15 -