Fanziny
Digitalizované fanziny        Souvislosti        Seznam fanzinů        Obálky fanzinů        karel506@post.cz        Navštivte nás na Facebooku  
 
první strana předchozí strana na úvod fanzinu další strana poslední strana
   Ale děda mi řek, to že bych bejval musel vidět Apiovu silnici, 
když ji stavěli.
   Tak jsem je voba s malým docela pohodlně uložil a potom jsem 
vodlít zpátky do Pipervillu. Bylo už k ránu a já nechtěl, aby mě 
někdo viděl, jak lítám. Tentokrát jsem pliv po holubovi.
   No a na radnici byl pěknej bengál. Prej fotr s mámou a Lemuelem 
zmizeli jako pára. Já jsem ale věděl, co se stalo. Máma ke mně pro-
mluvila, teda jako v hlavě, a řekla mi, abych přišel do cely na 
konci chodby. Je prej tam víc místa. Byli tam všichni, jenže nevi-
ditelný.
   Zapomněl jsem povědít, že jsem se taky udělal neviditelnej, 
když jsem se vploužil dovnitř a viděl, že pan Armbruster ještě spí, 
a když jsem si všim toho zmatku.
   “Děda mi řek, co se děje,“ řekla máma. “Tak jsem si myslela, že 
bude líp, když zůstanem chvilku stranou. Pořádnej slejvák, že jo?“
   “To teda jo,“ řek jsem. “Proč jsou všický tak rozčilený?“
   “Vono jim nejde do hlavy, co se s náma stalo,“ řekla máma. “Hned 
jak se to tu trochu usadí, půjdem domů. Dals to tam do pořádku, jo?“
   “Udělal jsem, co chtěl děda,“ vysvětlil jsem jí a pak se ozval 
z chodby náhlej řev. Malej tlusťoučkej mýválek se nes dovnitř s 
votýpkou klestí. Pořád šel a šel, až se dostal přes mříže tý cely, 
kde jsme byli. Potom se posadil a začal pořádat to klestíčko do 
hraničky. Měl takovej připitomělej kukuč a tak jsem poznal, že von 
ho Lemuel jistě zhypnotizoval.
   Vokolo se mačkali lidi. Nemohli nás samozřejmě vidět, ale kou-
kali na toho maličkýho starýho mývala. Já koukal taky, protože jsem 
si nikdá nedoved představit, jak to Lemuel dokáže, aby tu potvoru 
stáh z kůže. Viděl jsem je už dřívějc rozdělávat voheň — to von je 
zas Lemuel dokázal přinutit — ale nikdá jsem se nenachomejt dost 
blízko, abych viděl, jak se některej ten mýval sám svlíká a stahuje 
z kůže.
   Těsně předtím, než mýval začal, strčil ho jeden strážník do pytle 
a vodnes ho pryč, takže jsem se stejně nedozvěděl co a jak. To už 
bylo světlo. Zaslech jsem vodněkud pořádnej řev a sotva jsem slyšel 
ten hlas, věděl jsem, vo koho de.
   “Mámo,“ řek jsem, “vypadá to na pana Armbrustera. Radši se tam 
kouknu, co s tím chudákem dělej.“
   “Nejvyšší čas, abysme vypadli,“ řekla vona. “Musíme vykopat dědu 
a malýho. Říkáš, že se mlejnský kolo točí?“
   “Jo, mámo,“ řek jsem. “Teďkonc máme elektriky habaděj.“
   “Tápala vokolo sebe, až nachmátla fotra a jednu mu vrazila.

                            - 21 -