kouknout.
   A taky jsme to udělali.
   Lemuel se usadil ve starým vodním mlejně v horách za městem, 
kterýmu se říkalo Piperline. Ten mlejn byla taková barabizna. Le-
muela jsme našli u vchodu. Seděl v křesle, který se už dávno roz-
padlo a von se ani nevobtěžoval probudit, aby si ho spravil. Tak 
tam seděl celej zasrostlej a sotva dejchal. Asi se mu něco moc pěkný-
ho zdálo. Nebudili jsme ho. Malýho jsme vodnesli do domu a děda s 
fotrem začali nosit dovnitř láhve žitný.
   A tak jsme se usadili. Zpočátku to za moc nestálo. Lemuel byl 
moc pohodlnej na to, aby měl doma nějakou baštu. To se jen drobátko 
probral, aby moh zhypnotizovat nějakýho mývala v lese a ten si to 
sem pak zčerstva šinul, celej zvrtačenej, jen s ním na pekáč. Von 
Lemuel byl hlavně na mývaly, protože ti maj takový šikovný pracky 
— skoro jako ručičky. Ať se na místě propadnu, jestli si to nemehlo 
Lemuel nehypnotizoval mývaly tak, že si sami rozdělali voheň a sami 
se na něm taky upekli. Nikdá se mi nepovedlo vykoumat, jak von vlas-
tně ty mrchy stahoval. Možná, že vyplivoval chlupy. Některý lidi 
jsou holt na krok líný.
   Když dostal žízeň, udělal si zrovna nad hlavou malej deštíček 
a votevřel hubu. Byla to vostuda.
   Jenže Lemuela si nikdo nevšímal. Máma nevěděla, kam dřív sko-
čit. Fotr se samozřejmě zdejchnul se džbánkem žitný a tak jsem 
všecko musel vodřít sám. No, tak moc toho zase nebylo. Hlavní potíž 
jsme měli s elektrikou. Aby nám malej v tom svým tanku nezhebnul, 
to chtělo spoustu proudu a děda, ten nasával elektriku jak prase 
pomeje. Kdyby měl Lemuel v tom svým náhonu vodu, bylo by po vtákách 
jenže to zas neznáte Lemuela. Nechal ji vyschnout. Zbejvala tam 
sotva malá loužička. Ani kapka víc.
   Máma mi pomohla s tou mašinou do kurníku a pak jsme měli elektri-
ky habaděj.
   Smůla začal, když se jednoho dne na cestě vokázal takovej 
malej pořízek a koukal, celej vyjevenej, jak máma na dvoře pere. 
Nachomejt sem se k tomu, poněvadž mě to zajímalo.
   “Vopravdu krásnej den,“ řekla máma. “Napijete se, cizinče?“
   Řek že nemá nic proti tomu a tak jsem mu nalil plnou naběračku. 
Noa von sotvaže si zavdal, se několikrát řádně nadech a povídá, 
děkuju pěkně, ne už si nevezmu, ani teď, ani potom. Říkal, to že by 
se moh rovnou podřezat a měl by to za stejný prachy.
   “To jste se sem právě nastěhovali?“ zeptal se.
   Máma řekla, jo, nastěhovali a Lemuel že je jako příbuznej. 
Chlápek kouk na Lemuela, kterej seděl u vchodu se zavřenýma vočina,
                           - 13 -