Fanziny
Digitalizované fanziny        Souvislosti        Seznam fanzinů        Obálky fanzinů        karel506@post.cz        Navštivte nás na Facebooku  
 
první strana předchozí strana na úvod fanzinu další strana poslední strana
a povídá: “To jako chcete říct, že je živej?“
   “Samozřejmě,“ řekla máma. “Jako rybička, aby se tak řeklo.“
   “Mysleli jsme si, že je už léta mrtvej,“ povidá ten mužskej. 
“Proto jsme se ani nevobtěžovali vybírat vod něho volební daň. Mož-
ná, že bude líp, když zaplatíte taky za sebe, když jste se sem na-
stěhovali. Kolik vás je?“
   “Asi tak šest,“ řekla máma.
   “Samý dospělí?“
   “To máme fotra, Saunka a malýho...“
   “Jak je starej?“
   “Malej má teď takovejch čtyřista let, že jo, mámo?“ zeptal jsem 
se, ale vona mi jednu vrazila a řekla, abych kušoval. Ten mužskej 
na ně vokázal a řek, že by rád věděl, kolik mně je. Hernajz a já 
mu to nemoh říct. Přestal jsem počítat roky už někdy za Cromwella. 
Nakonec řek, že musíme všichni kromě malýho tu volební daň zaplatit.
   “Ne, že by na tom záleželo,“ řek a psal si do takový knížečky. 
“Budete volit zrovna tedy v městě. A mašina tu taky zůstane. V 
Pipervillu je jen jeden pán a ten se jmenuje Eli Gandy. Tak to máme 
dvacet dolarů.“
   Máma mi řekla, abych sehnal ňáký prachy a tak jsem je šel shánět. 
Děda žádný neměl, leda nějakej denárius, jak tomu říkal, a ten měl 
stejně jen pro štěstí, protože prej ho šlohnul chlápkovi jménem Ju-
lius, ještě v Galii. Fotr byl úplně mrtvej. Malej měl tři dolary. 
Šel jsem se kouknout Lemuelovi do kapes, ale nic jsem v nich ne-
našel kromě starýho žluvího hnízda se dvěma vejcena.
   Když jsem to řek mámě podrbala se na hlavě a tak jsem řek: “Dyk 
si můžem do zejtřka nějaký prachy nadělat, mámo. Zlato přeci berete, 
že jo, pane?“
   Máma mi jednu vrazila. Mužskej dostal najednou takovej divnej 
kukuč a povídá, jasně že bere zlato. Potom, jak vodcházel lesem, 
minul mývala, kterej zrovna nes votejpku dříví na podpal a tak mi 
napadlo, že Lemuel dostel asi hlad. A tu ten chlap přidal do kroku.
   Začal jsem hledat nějaký starý železo, který bych moh proměnit 
ve zlato.
   Druhej den nás vodvezli do lapáku.
   Věděli jsme vo tom samozřejmě předem, ale nic nám to nebylo 
platný. Vždycky jsme drželi hlavy dole a koukali, aby na nás neby-
lo vidět. Děda nám řek, že právě tohle musíme udělat teď. Všichni 
jsme se sešli na půdě — všichni kromě malýho a Lemuela, kterej se 
ani nehnul – já jsem pořád jen vejral na pavučinu v jednom rohu, 
abych se nemusel dívat na dědu. Bolej mě z něho voči.
   “Sper ďas ty stupky potvorné,“ řek děda. “Nejlíp, když v jich

                           - 14 -