PRÁZDNINOVÁ PŘÍLOHA SCI-FI Č.3
         Jiří Kolafa: Obyčejná časová smyčka

       odshora až sem namazat lepidlem, slepit váleček
--------------------------------------------------------------------------
    k malému domku a zazvonil. Vyšel starší,plešatý pán. Otevřel jsem 
    ústa, abych pozdravil, ale muž mě předešel: “No pojďte, už na vás 
    čekám!“ a netrpělivě mě táhl do jakési kůlny. “Jak o mně víte, pane 
    profesore?“, zeptal jsem se udiveně. “To nic, to je jen takový menší 
    paradoxík. Přejete si to na včera 19.00, že ano? Tak šup tam!“ Nacpal 
    mne do starobyle vyhlížející skříně a zabouchl dvířka. “Dokud bude 
    svítit červené světlo, nehýbat se!“, stačil jsem ještě zaslechnout. 
    Ozvalo se vrčení a syčení, červené světlo zaplálo jako u rentgenu a 
    zase zhaslo. Otevřel jsem dveře a vyšel ven. Profesor se skláněl nad 
    nějakým přístrojem a tvářil se překvapeně. “Co tady děláte?... Totiž, 
    aha, ahá, povedlo se! No tak počkejte, kam utíkáte, musíte mi všechno 
    vyprávět...“ Ale já jsem ho samozřejmě neposlouchal. Uháněl jsem 
    k biografu, který byl na opačném konci města. Přišel jsem právě včas, 
    abych si prohlédl vitrínu s nápisem “Dnešní program“, koupil si 
    lístek a vešel do ztemnělého sálu. V sedmé řadě seděla víla v bílých 
    šatech a s vlasy černějšími než saze rozsypané po sněhu. Usadil jsem 
    se za ni. Byla sama a já věděl, že z kina půjdeme spolu. Kráčeli jsme 
    letní nocí, po vyšlapané pěšince mezi stromy. Před stříbrným půlměsícem 
    pluly roztrhané cáry obláčků a kouzlily bizardní ozářené tvary, 
    abychom se mohli držet za ruce a hádat, co nám připomínají. Jak Castor 
    a Pollux se blýskaly reflexem měsíčního svitu dívčiny oči mezi havra-
    ními vlasy. Naše rty se dotkly a oblohu proťal meteor. “Řekl jsem: 
    “Štěstí a zármutek se střídají jako den a noc, jako sen a bdění. 
    Jsem tu s Tebou a je mi, jako bych to prožíval poprvé a zároveň tisíc-
    krát. Zkus zavřít oči a možná také ucítíš to houpání a vlnění.“ Teprve 
    pozdě v noci jsme se rozloučili. Šel jsem domů a upadl do neklidného 
    spánku. Ráno bylo šedivé a pošmourné. S nepříjemnou předtuchou jsem 
    šel vybrat schránku na dopisy. Vypadl z ní malý, několikrát přeložený 
    lístek. “V době, kdy si přečteš tyto řádky, budu již v letadle na 
    cestě do Austrálie. Děkuji Ti za krásný večer, můj poslední doma, a 
    nezlob se, že jsem neměla odvahu přiznat se Ti hned. “Jako bych rovnýma 
    nohama skočil do tůně s ledovou vodou.Brzy jsem se však ovládl.Vím,co 
    udělám. Vyšel jsem ven a po půlhodině spíše běhu než chůze jsem dorazil
--------------------------------------------------------------------------
                             zde odstřihnout

prázdninová příloha, prázdninová příloha, prázdninová příloha, prázdninová

                                                   1451/82 FV SSM