Ravegnac poodstoupil, postavil převržený svícen na stole a za-
hlédl přitom hromádku knih vyrovnaných na prostěradlo. Všiml si, že 
v pracovně není vůbec takový pořádek, na jaký zprvu dělala dojem. Ne 
že by něco od této diskuse očekával, ale ani neměl žádný důvod, proč 
se jí vyhýbat. V jeho životě neznamenala žádnou změnu.
   Také on věděl, že zaniká něco dosud blízkého, co se už nebude mo-
 ci vrátit. Někdo inteligentní, předtím neuznaný a proto odhodlaný 
až k poslednímu, si uvědomuje, že míjí svou jedinou příležitost. 
A má výhodu, jakou má vždycky ten, jehož příležitost teprve nastává, 
proti dřívější době.
  Znovu se hluboce zadíval na dantovskou scenérii jediného obrazu, 
který v místnosti ještě zůstal. Když se rozdílely sbírky galerie, 
Hartmannsdorff věděl, o jaký originál usilovat. Bylo však znát, že 
vlastní vztah k nim nedá nikdy najevo. Navíc zřejmě stačil sledovat 
předchozí Ravegnacovy myšlenky a nebyl s nimi spokojen: "Co jste če-
kal ? Ani vy nevěříte jistým představám," řekl dost důrazně, aby by-
lo třeba ve vysvětlování pokračovat.
  Vstoupil sloužící a skládal drobnosti na stolech na krbu a na se-
kretáři.
  "Jak vidíte, odcházím. Linessa, je to docela příjemný ostrov a zá-
mek, mám tam většinu majetku, služebnictva . . . Mohu vás vzít přitom 
odtud ?"Hartmannsdorff mluvil pravdu, když říkal, že vývoj předpoklá-
dal a vhodně se mu přizpůsobil. V té chvíli byl však Ravegnac ponořen 
do dojmu z obrazu, jako by vytušil souvislost v jeho podobenství. Uvě-
domil si, že už dávno nevnímá, co mu Hartmannsdorff sděluje. Musí mu 
alespoň něco odpovědět.
   "Díky, jste velmi laskav," řekl.
   "Jak myslíte, tedy na shledanou." Hartmannsdorff jako by se rozmý-
šlel, co provést s pláštěm na předloktí. Naposledy se opřel o okenní 
rám a vykročil. Ještě se vrátil k Ravegnacovi a položil mu ruku ko-
lem ramen :"Alespoň tohle vám nesmím zamlčet; byl jste mizerný scéná-
rista. I to, co je v nás, je mimo náš dosah . . ." Vydržel být upřím-
ný až do konce.
   Hartmannsdorff odhodil plášť přes prázdné křeslo a rychlým krokem 
vyšel z místnosti. Odlétal přece na jih. Zatímco Ravegnac bude mít 
jinačí listopad, ledaže by . . . Věřil, že to nemůže udělat.
   Naposledy scházel po ohlazených pískovcových schodech a překračo-
val stín sloupů v zahradním průčelí. Slyšel, jak si průvan otevřel 
okno na balkoně a vehnal dovnitř chlad podzimu. Vstup do trupu letad-
la se za ním zaklapl a on se ponořil hluboko do křesla. Byl úplně 
klidný. A pak se v něm rozhostil tak dávno zapomenutý pocit prázdnin.
    Hluk leteckých motorů venku sílil . . . . .

               - - - - - - - - - - - - - - - - - -