Posléze začala naříkat. Postupem času její nářek přešel do mo-
notónního jekotu, připomínajícího vyhlášení požárního poplachu.
     Tyto zvuky probudily nedaleko odpočívajícího vlka, vete-
rána dvacátého století. Již dlouhá léta nic podobného nesly-
šel, proto radostně uchopil hasící přístroj a začal pátrat po 
příčině požáru. Náhle mu oči chamtivě zasvítily. Spatřil totiž 
zoufalého tvora, kterým nebyl nikdo jiný, než naše pološílená 
Karkulka. Přestože i na něj zapůsobila značně odpuzujícím doj-
mem, vzbudila v něm, ačkoliv byl diabetik, chuť na sladké lid-
ské maso, jež okusil naposledy ve svých mladých létech při hon-
bě na bývalého správce rezervace. Mlsně se olizujíc, stanul 
před Karkulkou.
     "Dobrý kyslík," pozdravila Karkulka, netuše vlkovy labuž-
nické choutky.
     "Až na věky," odvětil vlk lidskou řečí, které ho naučil 
jeho přítel vlkodlak.
     "Pověz mi ty divý chlupáči, kde najdu svou babičku, zva-
nou Prkenná Adéla?" Ve vlkovi hrklo. Adéla byla totiž jeho 
družkou.
     "Proč ji sháníš?"
     "Jsem její vnučka a nesu jí k narozeninám dary civiliza-
ce."
     'Aha,' pomyslel si vlk. 'Hned je tu o jeden, důvod k se-
žrání víc.' Nechtěl, aby se provalilo, že žije s Adélou již 
dvacet let na hromádce,
     Netušil však chudák, že Karkulku začal svírat krutý hlad. 
Několik chaluh k snídani ji příliš nezasytilo. Hbitě po vlku 
skočila, zatnula do něj své spáry, otevřela ústa, jež maně při-
pomínala pytel na zmije, a slupla ho jako antikoncepční table-
tu.
     Tímto nabyla nových sil a posilněna sebevědomím, že si 
sama dokáže opatřit svačinu, vytáhla sextant, určila směr a po 
hodině indiánské chůze stanula před babiččinou desetipatrovou 
chatrčí. Silným altem začala vyvolávat Prkennou Adélu na zá-
praží. Zahučel výtah a babička jí stanula tváří v tvář.
     "Máš stejný počet nukleonových kyselin jako já a mateř-
ské znaménko pod levou nosní dírkou naznačuje, že jsme spolu 
v příbuzenském vztahu. Ty jsi jistě moje vnučka Karkulka."