16
                                                           
Snad jedna z čar, tvořících stěny pětiúhelníku, je pokřivena. 
Nebo taky mohl pronést zaklínání ve špatném slovosledu. Jedna 
falešná nota - a je po všem! Ať tak nebo tak, co se stalo, ode-
stát se nemůže. Nelzebub se opřel ramenem, pokrytým červenými 
šupinami, o obrovskou lahev. Začal si drhat druhé rameno drápem, 
připomínajícím dýku. V rozpacích - a to bylo právě teď - 
vždy poklepával ohonem, posetým bodlinami, o podlahu.
Jakého démona to vlastně polapil?
Opravdu, bytost, chycená do pětiúhelníku, se vůbec nepodobala 
žádnému ze známých démonů. Stačilo podívat se třeba jen na 
plandající záhyby šedé látky... Stejně jsou všechny historické 
údaje nepřesné. Ať už nadpřirozená bytost vyhlíží všelijak, bude 
muset klopit. Jestli ničím jiným, tímhle si byl Nelzebub jist. 
Přehodil pohodlněji kopyto přes kopyto a čekal, až divný tvor 
promluví.
Artur Hammet byl příliš ohromen než aby mluvil. Ještě před oka-
mžikem šel do kanceláře v pojišťovně, a měl radost z nádherného 
vzduchu časného jarního jitra. Chtěl přejít na křižovatce 
Druhé a Deváté, vykročil z chodníku - a znenadání se ocitl 
zde. Nechápal, kde vlastně.
Ještě se trochu potácel a už se začal rozhlížet v husté mlze, 
která zahalovala místnost. Rozeznal ohromného netvora s červe-
nými šupinami, který seděl v podřepu. Vedle něj se tyčilo 
něco jako gigantická láhev, průzračný předmět vysoký dobré 
tři metry. Netvor měl ohon posetý bodlinami - teď se jím drbal 
na hlavě - a prasečí očka, která vyvaloval na Artura.
Ten se snažil rychle ustoupit nazpět, podařilo e mu však udě-
lat jen jeden krok. Artur zpozoroval, že stojí uprostřed kří-
dou nakresleného znamení, a bůhví proč nemůže bílé čáry pře-
kročit.
- Tak vidíš, - poznamenal červený netvor, - chytil ses! 
Pronesl docela jiné, slova, jejichž zvuky byly Arturovy zcela 
neznámé. Přece však nějakým způsobem pochopil jejich smysl. 
Nebyla to telepatie, Arturovi se zdálo, že v duchu překládá 
bez jakékoli námahy z cizího jazyka.
- Jsem, mám-li být upřímný, trošku rozčarován, - pokračoval 
netvor a nečekal na odpověď démona, zajatého v pětiúhelníku.
- Ve všech legendách se vypravuje, že démoni jsou strašlivé 
bytosti, vysoké pět metrů, mají křídla a maličké hlavy, na 
prsou mají otvor, kterým chrlí proudy studené vody. -
Artur Hammet si svlékl plášť, který mu upadl k nohám jako nefo-
remný mokrý hadr. Hlavou mu bleskla myšlenka, že nápad s chrle-
ním studené vody není marný. Místnost připomínala rozpálenou 
pec. Arturův šedivý tvídový oblek se už stačil proměnit ve 
vlhkou, pomačkanou směsici látky a potu.
Zároveň s touto myšlenkou se dostavilo i jakési smíření s čer-
venou obludou, s křídovými čarami, které nelze překročit, s 
horkou místností - prostě sevším.
Vzpomněl si, jak v knihách, časopisech a filmech hrdina, který 
se dostane do neobvyklé situace, vždycky pronese "Štípnete mě, 
něco takového přece nemůže být "nebo" Bože, to se mi jen 
zdá, buď jsemopilý,nebo jsem se zbláznil!" Artur se vůbec 
nechystal vyřknout podobný nesmysl. Především věděl, že by to 
červený netvor neocenil, a docela už jistě věděl, že ani nespí, 
ani není opilý, ani nezešílel. Ve slovníku Artura Hammeta 
scházela příslušná slova, ale chápal, že sen je jedna věc, a 
to, co teď požívá je dočista něco jiného.
- Ani nevím, že by v legendách byla nějaká zmínka o umění sta-
hovat vlastní kůži, - zádumčivě pronesl Nelzebub, když se díval 
na kabát, válející se u Arturových nohou. - Zajímavé. -