7
  
     Svět mu leží u nohou. Ne,to by bylo přebnané. Svět se mu pod nohama hýbe. 
Po silnici se v závoji škvárového prachu prohánějí kluci na těžkopádných ko-
lech. Babka sype slepicím. Dědek bafá z fajfky. Tamhle nějaký strejc kropí zá-
hony a nahatí haranti, úplná cikáňata, s nadšeným řevem probíhají proudem vody, 
chladivé perličky se rozstřikují na všechny strany, zasahují i strejce s hadicí 
a ten obromyslně hartusí a posílá ty nezbedníky do horoucích pekel. A tamhle 
vyrostly nějaké chatičky, jedna jako druhá. Před nimi na trávníku rozhozená tě
la v barevných plavkách a.... Ne, to snad není možný! Má? Nemá?Má?... Chtělo by 
to triedry jásá v duchu Bárny a polyká.
     "Co tam, Barnabáši, děláš?"
     Bárny sebou trhne, odpoutá se od milých blízkých dálav tolik rozehrávají-
cích představivost a přenáší pohled do bezprostředního dola, kde nějaká ženská, 
rozhodně nepodobná paní Táně, narvaná do černých dvojdílných plavek, zaklání 
hlavu a stíní si rukou oči.
     "Slez dolů!" povykuje.
     "Táta, táta!" běží k ní nějaké děti a mávají na něho.
     Dědeček si nevymýšlel. Vypadá to, že jsem se oženil. Zdá se, že máme děti. 
Jsem v budoucnosti!
     "Nojo, vždy už jdu!"
     Střešní okénko je naprasklé. Bárny ho doráží a prolézá na půdu. Za chvíli 
je dole. V obýváku se moc nezměnilo. Trochu se pokuchynštil. Přibyla polička 
s kořenkami. V rohu pod krajkovou dečkou podřimuje televizor a mezi stolem  a 
oknem se ke zdi tiskne nová válenda. Na stole zbytky od oběda. Pod stolem zrnka 
vařené rýže, útržky papírů, pastelky a nějaké hračky.
     "Podívej se do zrcadla, jak vypadáš", povídá mu ta ženská. "Hotovej kome-
ník!" Pak se rozvzlyká:"Já se z toho už jednou zvencnu. Nádobí není umytý, děti 
vyváděj jak z divokejch vajec, ten bordel, co tady nechaly, a pán si vyleze na 
komín, vypadá přitom, jako by jím prolez, a ještě v podvlíkačkách, ale já ti je 
extra prát nebudu", přestává vzlykat, "když jsem prala už věéra. Na takovej ži-
vot se já můžu vykašlat ..."
     "Já taky", odvětil Bárny a už byl zpět v krbu a soukal se vzhůru, stále 
výš za světýlkem, tam, kde je ticho a budoucnost. Sakra ta má ale vyřídilku. 
Proč si ji asi vezmu?
     Vytáhl se za okraj komína a opět byl na střeše a zase v létě.
     Zapomněl jsem na ten triedr, napadlo ho a podíval se, zda se u chatiček 
někdo sluní. Za těch deset let muselo dorůst nové pokolení, těšil se. Ale cha-
tičky byly tytam, les byl tentam, po louce se zem slehla a vydávila nedokončené 
paneláky.
     Bylo větrno, zataženo, slunce jako by už věky nesvítilo. Bezprostřední oko-
lí jinak vypadalo skoro stejně. Kluci dřepěli v příkopě, kolem poházená kola, 
slepice kdákaly, strejc okopával záhon.
     Přeletělo letadlo. Všichni se zvedli, kluci na ně mávali, strejc volal 
na někoho v domě, aby se běžel podívat, že letí letadlo.
     Hele, letadlo, řekl si Bárny. A vypadá úplně stejně jako před dvaceti 
lety.
     "Koukej fotřík je na střeše," zaslechl zezdola něco, co zřejmě slyšet ne-
měl.Stál tam výrostek v odřených manžestrákách.
     "Tati, co tam děláš?"zamával mu.
     "To já jen tak," zavolal Bárny a taky mu zamával.
     Ze střechy bylo vidět zadní kolo motocyklu a zpod střechy se ozvalo: 
"Podej mi kurňa, ten francouzák!" A syn zmizel.
     To jsem si vychoval děti, pomyslel si Bárny a přelezl na odlehlý svah 
střechy, zapříčil se patami, lehl si a vivěl pánubohu do oken.
     Šla na něj dřímota.
     Radši vstal a prolezl střešním okénkem, které bylo zase naprasklé a které 
opět dorazil. Z půdy slezl po žebříku do patra a po schodech seběhl do kuchyně.