8
Býval to dřív obývák. V ní prázdno. Na stěnách přibyly plakáty a motocykly 
a vedle krbu visely nějaké diplomy a vavřínový věnec. Žena nikde. Že bych 
ovdověl? Ne, to by se na kanapi nepovalovala ta olbřímí podprsenka, vyvrátil 
si hned prvotní domněnku. Kde může být, pomyslel si. Pod krajkovanou dečkou 
stále stejný televizor, u okna tatáž válenda.
     Podíval se z okna. Ona ženská byla po deseti letech ještě silnější. Drba-
la přes plot se sousedkou.
     Vlezl znovu do krbu.
     V půli výstupu si vzpomněl, že se ani nepodíval do novin, co je ve světě 
nového, a přitom se povalovaly na stole. Ale co může být nového, když tady je 
to stále stejné, řekl si a soukal se dál.
     Opět bylo léto. Počasí jak malované. To kulaté nad hlavou sálalo a kolem 
dokola bylo mrtvo. Paneláky byly už hotové, ale okna bez záclon, lodžie bez 
třepetavé kapitulace plen.
     Zezdola zaslechl hlasy. Trochu se vyklonil. Stály tam dva kočárky a kolem 
nich devět nebo deset cizích lidí.
     Ujela mu noha. Zachytil se jen tak tak.
     Ti dole vzhlédli a němě, s otevřenými pusami na něj koukali. Pak ta ženská, 
kterou už dvakrát viděl, si dala ruce v bok, rozkročila se, zaklonila se a zařva-
la plukovnickým hlasem.
     "Slez dolů ty dědku bláznivá!"
     Rychle pryč komínem, uvědomil si Bárny, a zpět a zpět!
     Z toho vedra se mu musela zatočit hlava, nebyl už taky nejmladší, bylo mu 
o třicet víc, ačkoli si to nechtěl připustit. Buď jak buď, skončil na zemi 
nedaleko hloučku příbuzných.
     Na zemi tam ležel důchodce a bylo mu přes třicet a nikoho nenapadlo, že měl 
život ještě přec sebou.
     Tenkrát málokdo věděl o komínech času. Kdo by taky tenkrát prolézal komí-
nem. A kominíci, to byli lidé, kteří pouze vylezli na střechu, šťárali se v tem-
ném jícnu štětkou nebo do něj spouštěli kouli. A nebo tam ani nelezli a za stov-
ku a za panáka dali potvrzení, že je komín v pořádku.
     No, půjdeme si lehnout. A ráno ať vás vidím na střeše! Spouštíme se zpět 
přesně o sedmé a na nikoho se nečeká. Při troše štěstí můžeme ještě stihnout 
Bárnybo kremaci. Dobrou noc.


                 - - - - - - - - - - - - - - - -- - - - - - - -


               Jaroslav Pořízka - Pavel Kosatík:  RONY  A  TONY
              __________________________________________________

     Když toho podvečera Rony a Tony zabloudili do ulice, vroubené po obou 
stranách vzrostlými kaštany, slunce už skoro zapadalo. Poslední narudlé paprsky 
sklouzávaly po štítech nejvyšších domů, větřík hnal po dláždění pár uschlých 
listů a kdesi v dálce zahoukal termovlak v devatenáct třicet. Jinak bylo ticho, 
jen jejich hlasy se v tomto prostoru nezvykle rozléhaly.
     "Víš, Tony, dnes budeš svědkem něčeho neobvyklého," začal znovu Rony.
     "Už zase? Sám dobře víš, že to nikam nevede. Měl by ses věnovat něčemu 
pořádnému." Pomalu přecházeli k ohradě, polepené spoustou samosvítících plakátů. 
"Kupte si Brownovy medosladké perníčky," slabikoval Tony ironicky nad obrázkem 
smějícího se tlouštíka, který s požitkem chroupal chválený pokrm.
     "Tuhle jsem několik kousků snědl, ale abych pravdu řekl, Huskyho marcipá- 
nové tyčinky mi připadají pikantnější," zamlaskal Rony a nasucho polkl. Tony se 
pousmál:"Měli bychom se někde stavit na večeři, mám pořádný hlad."