20
(pěti-)úhelníku.
- Nelzebub! - zvolal. Nelzebub to však nebyl.
 Když Artur dokončil zaklínání tvor v pětiúhelníku dosáhl 
téměř pětimetrové výše .Musel se sklonit skoro až k podlaze, 
strop nebyl tak vysoký. Byla to bytost hrozivého vzezření, okří-
dlená, s malou hlavičkou a otvorem na hrudi.
 Artur Hammet vyvolal jiného démona.
- Co to má znamenat? - podivil se démon a vychrstl z prsou proud 
chladné vody. Voda šplouchla na neviditelné stěny pětiúhelníku 
a stekla na podlahu. Démonovi zřejmě zapracoval obvyklý re-
flex, neboť v Arturově pokoji byl příjemný chládek.
- Chci, abys splnil mé jediné přání, - pronesl kovovým hlasem 
Artur.Démon měl modrou barvu a byl nepopsatelně hubený: místo 
křídel trčely rudimentální výrůstky. Než odpověděl, poplácal se 
jimi po kostnaté hrudi.
- Nevím, kdo jsi a jak se ti podařilo mě lapit, - řekl démon. 
Ale je to důvtipné, nesporně důvtipné.
- Nebudeme mlátit prázdnou slámu, - odvětil nervozně Artur, který 
v duchu počítal, kdy ho Nelzebub znovu zavolá. - Potřebuju deset 
tisíc liber zlata. Je známo také pod jménem krhle, čirnik a fen-
derpšik. - Co chvíli se mohu ocitnout v lahvi, pomyslel si.
- No, - zadrmolil chladicí démon, - vycházíš zřejmě z falešného 
předpokladu, že já...
- Dávám ti dvacet čtyři hodiny...
- Nejsem bohatý, - sdělil chladicí démon. - Jsem jen drobný pod-
nikatel. Snad, kdybys mi dal lhůtu...
- ...jinak je s tebou konec -‚ dokončil svou řeč Artur. Ukázal na 
velkou láhev, stojící v koutě, a pochopil, že do ní se pěti-
metrový chladicí démon nevejde.
- Až tě přivolám po druhé, bude láhev dostatečně velká, - dodal 
Artur, - Nemyslel jsem si, že budeš tak vysoký.-
- U nás se vyprávějí legendy o tajemných zmizeních, - přemýšlel 
démon nahlas. - Takhle je to tedy! Podsvětí... Nikdo mi to nebude 
chtít věřit.
- Přines krhle, -nařizoval Artur. – Zhyň!
Chladicího démona už v pokoji nebylo.
Artur Hammet věděl, že déle než čtyřiadvacet hodin už meškat ne-
může. Možná, že i to je příliš, nikdo neví, kdy se Nelzebubovi 
uzdá, že doba už uplynula. A už vůbec není známo, co stvoření 
s červenými šupinami podnikne, až pozná, že je zklamáno i po 
třetí. Na sklonku dne Arturzpozoroval, že křečovitě tiskne 
trubky ústředního topení. Co by mu byly platné proti zaklínaní? 
Je však příjemné držet se něčeho pevného a důkladného.
 Artur si pomyslel, že je hanba dotírat na chladicího démona 
a zneužívat jeho možnosti. Je docela zřejmé, že to není oprav-
dový démon - o nic opravdovější než sám Artur. Nikdy by neza-
vřel modrého démona do lahve. Stejně by to nepomohlo, když ne-
splní Nelzebubovo přání.
 Nakonec Artur znovu zabručel zaklínací formuli.
- Kdybys mohl ten pětiúhelník o něco rozšířit, - požádal Artura 
chladicí démon, který se krčil v nepohodlné pozici uvnitř ma-
gické zóny. - Nemám místo pro...
-Zhyň, - zvolal Artur a horečně smazal pětiúhelník. Narýsoval 
jej pak znova a využil pro něj celou plochu pokoje. Odtáhl do 
kuchyně láhev (stále stejnou; pětimetrovou za tak krátkou dobu 
nesehnal), vlezl do skříně ve zdi a opakoval formuli od začát-
ku. Znovu se začala rozlézat hustá, vlnící se modravá mlha.
- Nesmíš se zlobit, - pronesl v pětiúhelníku chladicí démon. - 
- Krhle jseště nemám, Něco do toho přišlo. Hned to všechno ob-
jasním. - Zamával křídly, aby rozptýlil mlhu. Vedle něj stála asi 
třímetrová láhev. V ní, zlostí celý zelený, seděl Nelzebub. Něco